Praha Liberec – Liberrec Prraha, směr křest
A bylo. To už jste si přečetli dávno. Ale jak to všechno dopadlo? Tak zas jedna subjektivní reportoúvaha o tom, jak jsem cestovala na trase Praha Liberec.
Liberecký křest byl 3. prosince. Éčko se postupně naplnilo, objevovaly se samé známé muzikantské tváře. Pohoda jako doma, povídání si, drby, zmatky, infostánek… tak nějak ještě větší pohodička než vždycky. A může se začít.
Jako host ohlášený Offbeat, který vypomáhal s vokály i na desce. Ale bylo jich tam míň. Nejdřív zazpívali s Jarretem Bouřku nad Bílou a pak už patřilo pódium jen jim. Vokální kapely moc nemusím. Obdivuji, jak jsou hezky sladění, ale víc si užívám, když někdo zpívá písně, které sám napsal. Nebo někdo pro něj napsal. Je to pak takové hlubší a niternější. Hudba v podkresu z CD, kde jako bych přímo viděla toho virtuálního bubeníka a basáka. Prostě to není ono. Je to takové umělé. A navíc mi ani ty hlasy nepřišly nějak zvláštní. Čisté, sladěné, ale takové normální. Ale repertoár byl pěkný. Většinu jsem neznala a nerozuměla, protože jsem byla líná přemýšlet englicky….což mi taky trochu vadilo. Ale něco ze zmiňovaných kapel si určitě najdu. Takže jsem se těšila na druhou půli. Tou zlepšil mým uším náladu Jarret s Davidem Babkou. Ta pedal steel kytara zní opravdu dobře. Na natáčení jsem si jí tolik neuvědomovala, ale krásně se tam hodí. Takže zazněly hlavně písně, které nacvičili na CD. Paráda. Živost, hravost, energie… prostě jako vždycky. No a kdo křtil? Ten nejdůležitější člen Jarretu, ač už jím papírově není, Bohoušek. Zazpíval si Dona Quijota a Nebudeme budeme a vypravil to krásně modré CD do světa. Přidávalo se, zpívalo se… a nakonec jsme viděli videoklip k písni Nedávno, který vytvořil Pavel Sadílek. Můžete si ho najít na Youtube a nebo kouknout TADY. Povedl se.
Po přídavcích vypukla v předsálí velká autogramiáda. Já už CD měla a taxikář pospíchal do Prahy, tak jsem se letmo aspoň s někým rozloučila, nasedli jsme do auta, pustili CD a vyrazili. U pumpy si na nás někdo ukazoval…jé hele, ty asi jedou ze křtu. Že by to tak řvalo? Vtipné je, že CD vydrží hrát přesně od Liďáků k nám před barák. Včetně zastávky u pumpy. Trochu jsme ho hned zdrbli, probrali koncert a už jsme byli doma. Tak a zítra další křest.
Pomalu se zaplňující Balbínka, stůl na jméno Karrel, konečně všechny 4 Třetiny zas pohromadě, pankáč jako chodící reklama, stěhováci se spoustou krámů, kulhající sportovci, kasička s Karrlem, kravaťáci, fotografové, známé tváře, PJPNFJ v hojném zastoupení, VIP protekce a ONI. Aneb zase stísněně ale příjemně. Ale tentokrát opravdu stísněně. Seděla jsem vedle odposlechu a Karrel na něm. Ale on už je zvyklý. Sem se ani Offbeat ani David Babka už nevešli, takže tentokráte bez posil. Ale s dobrou náladou a Bohouškem. Publikum jásalo, fandové šíleli, luskalo se, zpívalo se… prostě jako vždycky. A co zahráli? No…to si tu prohlídněte. To nešlo jinak než ofotit. Psal to přímo kapelník.
No a teď konečně něco málo o dlouho očekávané desce.
Tak na té krásně modré placce najdete:
When Heroes Go Down – osvědčená pecka od Suzanne Vega hned na úvod.
Čarování – písnička z prvního CD, kterou napsal Pavel Havlík (kterého jsem tam v úterý potkala, tak konečně vím, jak vypadá). Výborná věc, kde úžasně zpívá Mára Ottl. Ale vždycky si vzpomenu na Tómovu vánoční verzi.
Slavnosti ticha – tak tu mám moc ráda. Původně jí zpívali A hosté. Na koncertech jí zpívá Hanička jen za doprovodu kytary a basy, ale tentokrát i s perkusemi a pedal steel kytarou. Úžasně jemná písnička. Jsem ráda, že je konečně nahraná a asi se mi z celé desky líbí nejvíc, jak je zaranžovaná.
Znamení blíženců – vlastně první kus od Bohouše, který na téhle desce najdete. Bicí, dechovka, vokály…
I Don‘t Know – píseň od zpěvačky, která si říká Noa. Zajímavá především tím, že v ní kapelník buší do kytary. Ba ne, je prostě pěkná. Má grády.
Zakopaný pes – naprosto jedinečný Vlastův hlas konečně vynikne. Tomáš řeže do bicích, dechovka a prostě pořádnej rambajs.
Jako sen – ukulele a flétna, opět Vlasta a jeho krásný hlas. A naživo jedinečná choreografie
Tired Of Sleeping – další kus od Suzanne Vega. Taková taneční líbivá melodie, co nutí si broukat. Tady moc pěkně sedí pedal steel a druhý Máruv hlas. A samozřejmě Vlasta sólo na klávesy.
Nebudeme budeme – Bohoušek. A tu chybu ani nepostřehnete. Úžasná písnička dua Skřivánek.
Sto kroků samoty – palcovačka. Další z „nářezů“, co s vámi zahýbe
Šumaři – ať žije dechová sekce
Spustil se – málo takových depresivních písní naživo viděných dokáže vyvolat úsměv na rtech. Ale je fakt smutná. Jen ty prapodivné vokály jí v Malém moc nepomohly, jsou dost prazvláštní.
Klíčení – klávesy, Hanička…
Blues pro 1. řadu – další A hostovská. Kolikrát byla Karrlovi věnována…
Strong Enough – Sheryl Crow, opět ukulele.
Don Quijote – a zase Bohoušek. „Spím 7 hodin denně, do práce docházím každej den…“
Opovrhov – tady pozor, basák zpívá v refrénech. O houbičkách, trávě a tak. Prostě folk is not dead. Offbeat, ságo, Vlastááá.
Venku zuří jaro – rytmický hit na konec. Ale když není vidět Mára tak ta píseň nemá takové grády. Ale zas je tam i dechová sekce. To správné vygradování na závěr, tam je už úplně všechno.
…………………………a pak už jen ovace a řev :-)
A co napsat závěrem? No to nejdůležitější!
Už jste si CD koupili?
Už jste viděli booklet?
Ano!
Kamarádi Jarreťácký… naopak my, Karrel, Karrlátka, všechny Třetiny, já, prostě MY…. díky VÁM.
Protože jste prostě skvělý a milujeme vás!!! Udělali jste nám veeeeeelkoooouuuu radost.
zapsala Třetina z libereckého předměstí