Jak jem všechy překvapil
Sraz tradičně u pokladny číslo 9. Ten by se i povedl, ale leda byste si stoupli na hlavu. Lichý pokladny jaksi nejsou a tak jsme se sešli u šestky. Hurá na vlak, zpoždění jen 10 minut.... Cestou jsme zamávali Mikingovi a po vystoupení z vlaku zažívali několikrát dejavu. Ještě že se nekonal žádný další infarkt :-) Pobavil nás jeden poutač na folkové a rockové koncerty. Když jsme ho celý prostudovali, všimli jsme si, že je z března 2007. Ale až dva dny po naší první návštěvě Pardubic! Co je tohle za pořádek?!
Protože bylo dost času, měli jsme v plánu procházku městem a protože bylo vedro, holky se zchladily tradiční zmrzlinou u Mc. Ještě než jsme dorazili k zámku, podařilo se nám vyřešit záhadu Pardubického metra. Když jsou ty díry do země na náměstí Republiky, tak to přeci musí být metro. Co natom, že je tam napsáno KraKra a restaurace... Ale to už se pomalu blížíme k Přihrádku a cotototo... proti nám první známe tváře netající překvapení! Po návratu z procházky, kde jsme obdivovali hlavně pávy a štvali nás někteří tatínkové, jsme udivovali další známé tváře, usadili se ve stínu pod stromama a vyčkávali věcí příštích. Mně nejvíc bavila malá Dominika, která se mě snažila naučit lézt po čtyřech. Dokonce si na chvíli půjčila mou kabelku, ale byla jí malá. Pak všem nabízela mojito z místní kašny a nejvíc zachutnalo dláždění v místě, kde jsme seděli. A k tomu všemu hrála bezvadná muzika v podíní Pidilidí a Marienu. O tom se vám tu nebudu rozepisovat, to si přečtěte tady.
Po dohrání Jen tak taků jsme řešili, co dál. Bylo potřeba zodpovědět několik otázek - jak moc spěcháme, jak velký máme hlad a kdy nám jede vlak. Nakonec jsme se shodly, že hlad máme větší, než spěch a vlaky jezdí každou chvíli a tak jsme se společně s částí Marienu a celým Jen tak takem přesunuli do příjemné hospůdky U Lupťáka, kde si dali podle libosti jahodovej či hruškovej střik, colu, fantu, nepivo, pivo, presso, šunku, párky nebo hranolky. Všem nám tam mooooc chutnalo a protože se blížila doba, kdy měl jet námi vybraný vlak, museli jsme se zvedat a loučit. Tak Mildo, ať to zítra všechno dobře dopadne, Míšo držíme palce na úterý a všichni za týden ahoj! Naštěstí nás Feďa hodil na nádraží a tak jsme náš vláček krásně stíhali. Sice nás trochu vyděsila informace o sedmdesátiminutovém zpoždění, ale ta se týkala předchozího spoje. Náš přijel krásně načas, to budeme brzo doma. Jo ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsme přibrali Nelu a tak jsme jeli v oblíbeném počtu tří plus jednoho černého pasažéra.
Cesta utekla celkem rychle, očekávanou bouřku jsme nikde nedohonili, už se asi všude vypršelo a vybouřilo a naštěstí tak, že na trati žádný problém nebyl. Až na.... ve chvíli, kdy se Nela zvedla s tím, že jsme konečně doma se to stalo. Vlak zastavil. Ale nebylo to na nádraží, bylo to v tunelu. A ... aby toho nebylo málo, stihli jsme během asi tak 20 minut čekání rozesmát našeho spolucestujícího, který nevystoupil ve Vršovicích a byl tak nucen poslouchat náš velice vtipný trialog. Začínalo to zamyšlením nad sebevrahy a končilo vtipem o zvířátkách v lese. Naštěstí se vlak konečně rozjel a my tak mohly zdárně dokončit cestu k domovům. Feďo, Feďo, kdybs tušil, že tvé přání maximálně 10 minut zpoždění se nevyplnilo a to až v tunelu před Hlavním nádražím... Kdybychom jeli jen do Vršovic, nevyplnilo by se také, ale v tom dobrém slova smyslu :-)