Ztracený Ještěd
Už kdysi dávno se tak Třetiny dostaly bezva nápad koupit si voucher na lyžování na Ještědu. To dáme! Jenže znáte to, prokombinovat závěrky, audity, státnice, rekonstrukce a všemožné další je někdy nadlidský výkon. Jednoho únorového dne ale padlo rozhodnutí… ve čtvrtek pojedeme. Berem dovču a jedem. Nakonec tedy já a První a Druhá.
Druhá to avizovala do Libáče, jestli se někdo přidá. Ráno jí přišla poplašná zpráva o tom, že tam prší. Co teď? Přeci to nevzdáme. Poplašnou zprávu tedy raději nešířila dál. Ona se kousek za Prahou práskla sama, když začalo krápat. Sakra. No, uvidíme. Nebuďme srabi, když už jsme tu. Jenomže… jakou si tedy vybrat permici? Na kolik hodin? Některé Třetinky totiž voucher neměly. Ještěd tam nebyl. Klasika. Tak kotvou nahoru a pak se uvidí. Bylo šedo, nebylo vidět na krok. První dostala instrukci, že výjimečně může cinkat hůlkami, aby Druhá věděla, kde je. Jenomže… v tom rozmoklém sněhu to moc necinkalo. Ale neztratily se. Tedy jen jednou Druhá zahnula jinam než se domluvily, ale První jí následovala.
Bylo to hnusné. Sedačka byla mokrá. Čím výš jsme byli, tím víc foukalo. Výstup byl vidět až na poslední chvíli. Výhled žádný. Ještěd žádný. První úsek byl hnus fialovej. Pak už to šlo, ale rozhazovalo to lyže. No, mělo nás to napadnout, když místní znalci to vzdali. Nutno ale podotknout, že První se s podmínkami statečně popasovala. Týdenní trénink v Bedřichově ji opět posunul o poznání dál. Druhé se však po prvním pádu rozklepala kolena a s vidinou tepla a nabízeného oběda jsme se přesunuli do Kateřinek. Na parkovišti se nám ještě dobře podařilo střelit permici. A kudy k Hance? To dáme! Směr máme. No…. jo, kostel. Trefili jsme i bez paní. V teploučku nás čekalo milé přivítání, dobrý oběd a fajn povídání. Skoro se nám ani nechtělo domů. Ale ještě jsme se museli stavit v Éčku se zásobou výrobků Jarretům na šňůru. A pak už jen déšť a cesta dálnicí zpět ku Praze.