Orientační běh v mém podání
Začalo to celkem nevinně. Jako ostatně vždycky. Matěj prý pořádá závod. Orientační. Nepojedeme se podívat? Nemusíš běžet. To víš, že nemusíš.
Sobota ráno: Vstáváme. Jedeme. Nemáme nic k jídlu? Nevadí. Nebudeme jíst. Ještě, že je po cestě prodejna na každém rohu.
Sobota dopoledne: Jsme na cestě, ale zůstali jsme v nějaké zácpě. V 10 hod to nestihneme. Nevadí. Do 10ti je registrace. Start je později. Počítám s vámi. Jak jako počítá??? Jsem říkala, že nepoběžím! Tak mu napiš. Proč já? Proč mám psát já??
Sobota o něco později dopoledne: Ta červená vede někde támhle na kopci. Musíme to vzít kolmo nahoru mezi těmi skalami a tam to určitě bude. A nakonec i bylo. Všude spousta lidí a dětí a Matěj. OK. Píšu si tě. Běžíš v 11:03. A tobě pořád držím taky startovací čas. Já ale neběžím! ÁAAA, koukám nová žena na závod. Jak se jmenujete. Já si vás zapíšu. Mám tady pro vás super startovací čas. BUM. Běžím. Neuvěřitelné. Je 10:45. V 11:09 startuju. V životě jsem neviděla mapu na orientační běh. Nemám buzolu. Nikdo na mě nemá čas, aby mi to vysvětlil. Chce se mi brečet. Všichni se tváří jako, že o nic nejde. Berou si z kufříku desky a nějakým záhadným způsobem si tam lepí ten papír co asi dostali od té paní co mě kamsi zapsala. Chce se mi brečet. Pořád nemám buzolu. Ale už vím, že bílé místo je les. Chce se mi brečet. Na startu si budu muset do mapy SAMA zakreslit kontroly. Brečím.
Startuju. Michal na mě počkal. Ještě, že tak. Jinak bych ho asi v lese ukamenovala šiškama. Až bych ho doběhla. Hahahaha. První kontrolu jsem našla. I druhou kontrolu jsem našla. Začátek mají kluci i holky stejný. Až do šesté kontroly. Od druhé kontroly jsme vyrazili špatným směrem (budiž nám omluvou, že za zdatnějším orientačním běžcem). Nakonec se zorientuju (nikdy jsem si nemyslela, že by tohle mohla být pravda) a najdu čtvrtou kontrolu. Teď zpátky hledat třetí. Jenže ta není k nalezení. Hledáme ji už půl hodiny. Někde tady být musí. A je. Dokonce jsem na té skále stála. I pod ní. Ale kontrola byla schovaná za stromem a nebyla z mého úhlu vidět. Sakra. Vyhodnocujeme situaci. Pokud budeme pokračovat dosavadním tempem strávíme v lese 7 hod a 41 minut. Kašleme na to. Kontrolu 5 a 6 vynecháme. Michal ještě 7, 8, 9, 10, 11, 12 a asi i další. Sedmá holčičí v pohodě. Začínám asi rozumět mapě. Cestou na sedmou potkáváme ve skalách závodníka. Jeho zvolání: „Kdo způsobil, že se ten šílený stavitel tratě narodil.“ je vtipné samo o sobě. Ovšem v kontextu toho, že to byl Matějův otec je to daleko vtipnější. Ze sedmičky si uděláme zacházku na klučičí 13ku nebo 14ku? Zbytek kontrol už tak nějak dáváme procházkovým tempem v pohodě. Kolem probíhají nabušení borci, kteří nechápou, kde se tam bereme my. S úsměvem na rtech a vycházkovým tempem v nohách. Užívám si to. Konečně. Procházka krásným lesem (samá skála a kořen). Sluníčko svítí (mám hroznou žízeň). Ptáci řvou … atd. Znáte to, romantika.
A potom konec. Cíl. Neběžím. Za celou cestu jsem neběžela a teď to teda dohánět nebudu. Na ten cár papíru, který mám přilepený k deskám, a na který jsem poctivě barvičkama zakreslovala kontroly, mi napíšou DISKV. Jak jako?? Jsem se tak snažila.
Vyhlášení vítězů. Ceny jsou putovní a musím říct, že vlastně vítězům nezávidím … jsou ohromné a těžké a oni je musí odnést teď k autu a hlavně za rok zase přivézt. Vyhlášení se koná, i když někde v lese stále ještě bloudí 2 zoufalé závodnice. A bloudily tam ještě hodně dlouho. Ale to je na trochu jiný příběh…
Po vyhlášení míříme na chalupu za Provodín mezi louky, pastviny, pole a lesy. Samota jak vyšitá. A bylo tam krásně. Cesta tam nevede. Opravdu se jede přes pastviny. A klíč od závory musí člověk hledat na velmi rafinovaném místě. Idyla. Následovala prohlídka statku, zahrady, sadu, výklad o historii dávné i nedávné, vzpomínání na vaření marmelády a sbírání hub.
Potom okružní jízda po kraji při hledání Máchova jezera. A další projížďka po kraji při hledání ztracené kapličky v lese. A potom už jen rychle do Krompachu na prohlídku další chalupy a zahrady. Povídání u čaje a vzhůru do Kameniček. Bylo to tentokrát dost náročné. V Kameničkách nás překvapivě v půl druhé ráno neuvítal spící dům, ale bdělá nastávající nevěsta a tchýně při pilném plánování a vymýšlení. Neuvěřitelné.
Přátelé, kamarádi (nikdo jiný totiž až do konce rozhodně nemohl vydržet) tohle byl obyčejný příběh jednoho dne. A to jsem toho ještě raději spoustu ani nenapsala. Přece jenom … i stěny mají uši.