Návraty na stejná místa
Návrat do Prahy byl celkem těžký. Přeci jen není velkoměsto jako velkoměsto. Ale zas na druhou stranu, jde jen o to se pořádně koukat kolem sebe a vidět to, co chci. Teda až na to, že tady není Francois na každém rohu. Jak se nejlépe vrátit do běžného kulturního života, než jet k Rafovi. Trefím tam ještě vůbec? Ale jo.
Teplíčko, krb, čajík, řízeček… jo, to je při pátku bááájo. Povídání o terapeutech, mimi-fanoušcích (ten měl premiéru a měl velký úspěch), Paříži, sourozencích, ženách, milenkách, dětech, pivu, muzice…. prostě obvyklá všehochuť.
A protože jsem hlava děravá, už si vážně nevzpomenu, kdo tam hrál. No tak určitě Nohaband. Nejspíš Původní Bureš, neb byl nový Hlavec. No a do třetice? Vybavuju si ságo a klarinet… ale ty názvy jsou naprosto nezapamatovatelné. Na pokladně bylo dobře. Aspoň jsem si dopsala Pařížský deník. Ostatně byl ještě doplněn o některé závěry a konečně tak byl úplný. Po smrti Rudy Fleka dělá Hlavce Fumas a spol. Zůstala mu jeho podoba. Chybí v něm ale úžasné Rudovy ilustrace. Zas je tam více čtení a takového, kterému i rozumím. Shltla jsem ho jedním dechem. A když do něj teď koukám, tak zjišťuji, že ta kapela se jmenovala Činna.
U Rafa je to prostě o náladě a atmosféře. A na všechno shora stále dohlíží „šéfredaktor na dovolené“ Ruda Flek.
P.S. Jája je čajová víla na Žižkově, já už mám vlastní lístek na Hanspaulce.