Follow the white rabbit
Byl pátek, bylo nádherně, jen maličko foukalo. Prostě ideální den na podvečerní výlet. Nástup na Čerňáku a do ruky mi byl dán atlas. Modří vědí, že tady bude nejspíš začínat moc zajímavý příběh. Po Praze to ještě šlo, protože všechny křižovatky byly na svém místě. Zajímavější to začalo být až na dálnici a co teprve v Řeži. No někde to musíme vzít přes to pole. Ale samozřejmě si nejdříve musíme ověřit, jak vypadá celá vesnice, když už jsme tu ne? Tak například je tu Ústav jaderného výzkumu. A konec vesnice. Tak se otočíme a pro velký úspěch ještě jednou. Prostě mně dát do ruky mapu je jak dát mi do ruky rovnou volant. Jenže jsme zároveň diskutovali o velmi zásadních tématech a evidentně nezvládám víc věcí najednou. Tak, jsme na tom poli, kudy dál? „Hele Jakub, jedem za ním!“ Po chvíli motokrosu absolvovaného v transitu zastavuje i Jakubův červený osobák. „Víte kudy?“ „Ne, proto jedem za váma“. „Aha“ No, ještě že jsme potkali náhodného pocestného, který poradil. Raději zvolil variantu nás tam dovést. No vézt mě tam v noci za tmy, tak nevím, co si myslet.
A jsme tu. Panečku…. v naší republice je spousta úžasných míst, ale jen pár z nich mám v osobním seznamu malých kousků ráje na zemi. První místo si neotřesitelně drží Chobotničky. Pardon, Kameničky. Další pozice se ovšem ten den otřásly v základech. Polepšovna ducha, Řež. Konec vsi. Klub, něco jako zrekonstruovaná kůlna uprostřed rozkvétajícího sadu. No sakra. A to uvítání. Koukala jsem jak blázen. Jednak na to, jak z malého červeného auta, kde byly bicí a dvě kytary vylézali další a další lidé a jednak na Svetříka, kterého jsem tak dlouho neviděla. A pak přijel i Norek a Zrzka a cyklista a… sedělo se na sluníčku, popíjelo pivo… no prostě paráda! Vevnitř krbová kamna a moc hezky upravený prostor. Během chvíle se klub zaplnil po okraj a Strašidelný elektrikband zahájil. A objevil se bílý králík a začal si hopsat po místnosti. To je samozřejmě metafora. Follow the white rabbit. Buď Matrix a nebo Alenka, jak kdo chcete. „Korytem dnů život nám odnáší oblázky nikdy nevyřčených přání. Do sítě snů zkusme je zachytit dřív, než nám zůstane jenom pár tónů na hraní. Snad je to málo možná nic, ale možná tě mám rád o hodně víc, než dokážu říct....“ Bubák měl nádherně povídavou, bubeník se culil a chvílemi problikával. Musím pochválit zvukař-osvětlovače, který byl moc milý a sám se mi nabídl, že mi nasvítí jak potřebuji, aby se mi dobře fotilo. A zas ten bílý hopsal: „Když půlnoc má pár minut náskok a všechno kolem utichá. Když se probouzejí lvi a když začínají řvát. To se ti jenom zdá to jsou jen toulavý kočky a jejich půlnoční pláč…“
Přestávka. Buchty. Pivo. „No, na to že je to pivo…..“ Venku začalo trošku foukat. Bubákovy vlály vlasy. Poznatek, že celý svět je jeden velký pisoár. Konec přestávky. A pak už Nohaband. Joe, polštář, Matylda, Motýlí hra, chcíplá basa, Queen a Jack, Postel a jako třešnička (nebo hřebíček?) Vážka. Postupem času jsem přestala věřit na náhody. Všechno má nějaký smysl a někam nás to směřuje. Byť by je to někdy hrozně moc nespravedlivé. Ale postavím se bílým králíkům čelem a ulomené vzpomínky zkusím nějak uvést na pravou míru. A tak si zbytek starostí a pochybností odnesla ta vichřice s sebou. Aspoň na chvíli, něco možná napořád.