Externí rodiče a jiné příbuzenstvo
Na úvod: modří vědí, že modrá je První a černá Druhá a šedá je bezejmenný vypravěč.
Všechno začalo úplně nevinně. Jak taky u nás jinak, že? Obdarovala jsem většinu členů rodiny lístky do divadla a pozvala je na víkend do Prahy. A potom TO začalo.
Natěsnat 6 dospělých a 1 puberťáka do garsonky vyžaduje velkou dávku trpělivosti, organizačních dovedností a také zkušeností se skládáním puzzle. Ale hlavně - objednávku nové vytoužené postele.
Rodinka dorazila v pátek odpoledne, rozptýlila se v „obrovském prostoru“ bytu a večer se zájezd vypravil do divadla. Pro 85,71% účastníků byla návštěva Ypsilonky premiérová. A když premiéra, tak samozřejmě v první řadě. Představení bylo vtipné, plné hudby, pohody, známých tváří, prskanců do první řady a hlavně záchvatů smíchu. Netušila jsem, že můj drahý bratr bude tak unesen. (ano, řeč je o tom puberťákovi :-))
Po divadle jsme vyrazili obhlédnout žižkovské hospody. Chtěli jsme objevit něco nového a nakonec skončili Na Vandru. Tam se hrálo a skoro i tančilo, ale hlavně tam bylo plno. Ale něžné oslovení Čajová princezno nemám jen tak pro nic za nic. Jsou za tím léta tvrdé dřiny a odříkání, takže…. Takže při vstupu do dveří jsme dostali místo u stolu štamgastů a ostatní byli odsunuti k jiným stolům. A potom už si jen pamatuju topinky, tatarák, pivo, pivo, pivo (samozřejmě, že Rychtář :-))
Druhý den se nesl v duchu kultury – výstava, návštěva hudebnin (velmi kulturní), výstava a jazz… Ale k tomu už vám něco poví externí člen našeho rodinného klanu …. (fanfáry)… ctěná Druhá Třetina. Já si dovolím už jen občas vložit nějaký komentář (tiše a nenápadně samozřejmě)
Za minulého režimu se říkalo: "rodina, základ státu." Já tu dobu nepamatuji, ale na tom hesle něco je. Rozhodně je rodina důležitým prvkem ve výchově budoucích generací. Ne že bych tu chtěla mudrovat o upadajícím významu rodiny a morálky a tak...právě naopak. Ráda bych tu vyzdvihla rodiny naše. Bezpochyby ty nejlepší a nejúžasnější minimálně v téhle republice.
Po pětiletém vztahu je asi na čase rodiny seznámit ne? A kde jinde než v Na čase. Ale to nakonec nevyšlo. Nicméně Hujerovi, teda Peškovi mě přibrali s sebou na kulturní sobotu. A kam že jsme to vyrazili? Inu bylo to dobrodružné. Sraz u Obecního domu. První bod programu… výstava.
...unikátní výstavu díla světoznámého italského malíře a sochaře počátku dvacátého století Amedea Modiglianiho. Výstava se pokusí seznámit veřejnost nejen s Modiglianiho prací, ale i s jeho osobností a životem. Díla Amedea Modiglianiho doplní obrazy Modiglianiho přátel a souputníků, jako je např. Pablo Picasso, Max Jacob či Gino Romiti. Poslední kurátorskou linii výstavy bude tvořit paralela tvorby Amedea Modiglianiho a českého umělce Františka Kupky (1871-1957), jehož obrazy se stanou součástí výstavy Amedeo Modigliani. Kurátorkou výstavy je paní Serena Baccaglini, která je již podepsána pod mnoha významnými projekty. Výstava představí Modiglianiho zejména jako italského umělce. Je až neuvěřitelné, že se v České republice ještě žádná výstava tohoto významného umělce nikdy nekonala. ...co k tomu dodat? Snad jen Kamilova slova: "cítím se podveden a okraden". Jelikož již skončila nemusím vám ani říkat, abyste na ní nechodili.
Vsuvka: skupinová návštěva známých to hudebnin na Jungmanově náměstí. Komentář: Myslím, že tato návštěva si zaslouží víc než jednu větu. Vždyť slečna prodavačka z toho bude mít ještě minimálně rok noční můry, tak to přece neodbudeme jednou větou. Nastíním situaci: skupina asi 13 lidí (dobrá, dobrá jen 7) vstoupí do obchodu, rozptýlí se a začne sahat na různé vystavené věci. K tomu na sebe radostně pokřikuje při zajímavých objevech, např. chrastítek ve tvaru banánu, papriky apod. K tomu má další vtipné komentáře k obsluze. A závěr? Vlastně žádný. Jen jsme se pobavili a slečně způsobili ani menší trauma.
Bod číslo dva: oběd ve Velrybě, ze kterého si pamatuju jen číšníka s nehty nalakovanými načerno. Já si ještě pamatuju, že donést pivo trvalo déle než donést čaj. A poprvé jsem seděla vzadu v salonku.
Bod číslo tři: výstava Play v Mánesu, sraz s rodiči a sestřenkami a hurá na to. Miliony křičících dětí, hojně využívajících všech atrakcí. Upozornila bych především na dva fakty. První – rozsypali jsme s dědou brčka, druhý – s Matesem jsme postavili zdaleka nejlepší sochu. Ostatně vidíte ji v přiložené fotodokumentaci.
A bod poslední: jazz, yes yes yes! A taky tousty a magnetické kuličky.
No a proč jsem začala tak zeširoka o rodinách? Protože jsem chtěla říct, že jsou věci mezi nebem a zemí. To, jak jsme se potkaly a jak jsou naše rodiny a zázemí tak podobné. A to je hrozně fajn. To teda rozhodně je. A co teprve až ještě seznámíme rodiče.