Osobní stránky nejmenšího z největších folkových fanoušků

Uvítání slovy: „ty s náma dneska hraješ?“ a vůní čerstvých řízků. Povídání s Bubákem...Bubáku, díky, červenám se. Pokladna, kniha, knihkupec (ano, zas jsem se s někým skamarádila), důchodcovské slevy, zkoušky z počtů... Vždyť je pátek sakra!

Zahájil Elektrikband, při jehož některých písních jde mráz po zádech. Pocit doprovázený zarytým mlčením a zvláštními pocity a sledováním barevných kachlí zdobících podlahu klubu. Že by ta smutná euforie? Možná, když bude nejhůř, můžu mlátit hlavou do zdi. Pak přišla na řadu mělnická Postižená oblast. Chystal se saxofon a klarinet, což mě opravdu zaujalo...jenomže. No. Prostě byli jste někdy na téhle akci?? Znáte styl, kterým se to tu většinou ubírá? Ano, byla to jedna z kapel, které dělaly spíš rámus, hlasově se to podobalo spíše metalu a nebylo jim rozumět. Škoda. Nástrojové obsazení vypadalo slibně. Ale zas aby to nevypadalo, tak už jsem tam objevila i věci, co mě zaujaly. Například Jirku Konvrzka, na kterého bych asi jinak nepřišla. Nebo Angreštová fošna. V každém případě jsem přišla k velké sbírce vskutku unikátních názvů kapel. Co mě mrzí, že má fototechnika není zas tak zdatná na tenhle špatně osvícený prostor. Potřebovala bych trochu jiné objektivy než mám. A to by pak byla sbírka snímků. Ten prostor je úžasný a lidé co tam chodí a hrají do něj naprosto zapadají. Byla by to zajímavá série. No není všem dnům konec.

No a Nohaband hraje vždy poslední, takže i když je to někdy dlouhé čekání a někdy si s chutí poslechnu skutečně až Jakuba, tak to ale vždycky spraví náladu. Teda náladu..no rozhodně pocit v uších. A jelikož tam poslední dobou nebývá moc plno (a to tentokrát dorazil i Svetřík) jak dozní poslední píseň, rozhostí se zvláštní ticho. To je přesně ten čas pro to, aby jste zjistili, která píseň se v hlavě nejvíc uhnízdila a zamotala vám hlavu a vydrželi jste si ji kus cesty tiše broukat. K čertu s takovými písněmi a broukáním, kdo se v tom má vyznat!