Sobota večer, leje jako z konve, je celkem zima a já, rodilá pražanda, zabloudím v Praze. Chjo. Prostě jsem zahnula o ulici dřív no. To se stává. Ale našla jsem to. Byla tam tma, bylo tam teplo, bylo tam jazzno. Tak jsem si našla místečko u barového stolku a zkoumala program nově objeveného klubu. Na podiu už se zkoušelo, samí mlaďoši, ale nikdo známý. Až na bubeníka. Pak jsem se ale přesunula k milé společnosti a rovnou do první řady. Povídání nad svíčkou, vínko, historky, vtipné seznamování…a jazz.
Překvapilo mě, že tučňáci (čti Emperor penguin) hrají vlastní věci. Nějak jsem čekala, že takoví mlaďoši budou hrát převzaté. Teda ne že bych to bývala byla poznala. Ale ač pak říkali, že to dnes nebylo ono, mně se to líbilo. Jak jsem závislá na muzice s dobrými texty, tak prostě tohle je zas taková pohoda. A když jsou to opravdu dobří muzikanti. Ale je pravda, že pak hraje důležitou roli i prostředí klubu a společnost. Musí to navodit tu správnou atmosféru. Jako je třeba v Jazzdocku, Na vandru nebo v Blues sklepě. A tady to prostě fungovalo. Jen to trochu kazil zvukař. Teda zvukař… vlastně mi přišlo, že tam ani nebyl. Vždycky se objevil, pak zas ztratil. Znatelně to uškodilo kontrabasu, což byla velká škoda. Nejsem znalec a všechno beru subjektivě, prostě líbí nelíbí. Co se týká pouze hudby, tak poznám jen jestli je to falešně a jestli je kapela sehraná, ale vzhledem k tomu, že se pánové účastní – a velmi úspěšně – různých soutěží, myslím, že o nich ještě určitě uslyšíme. Teda hlavně doufám, že je zase uslyšíme.
No a pak druhá kapela. "To je mazec. Ten je dobrej. Hodně elektronickej, ale mazec." Tak nějak zněla upoutávka od kamarádů, na které je (co se týká hudby) spolehnutí. A byl! Nejprve si dovolím nastínit atmosféru tím, co bylo vidět. Na podiu si začal trojpatrové (já vím, určitě se to tak neříká) klávesy instalovat kulturista v černém upnutém oblečení. Dráty v pozadí motal basák. Basa elektrická. Popis? Metrosexuál jak poleno! Shodly (no ano, ypsilon mluví za vše) jsme se, že už mu chybí pouze nějaký ten stříbrný kroužek v obočí, či jiný charakteristický prvek. Na dalším už jsme se ale shodli (ano, už to byla hromadnější zábava) i na dalších prvcích… častý návštěvník solárka, černá košile, pečlivá depilace (tu jsme raději už dál nerozebírali), upnuté džíny a pohyby pánví jak Michael Jackson. No k popukání. No a pak bicí. Klasicky německý obličej, vysoký, samá ruka samá noha… neuvěřitelně rychlé paličky. No prostě kdybych tohle jen viděla a neslyšela, jak hrají, tak bych se moc dobře bavila… já prostě tyhle lidi… no k popukání. No ale když začali hrát, zírala jsem s otevřenou pusou. Pecka. Na elektronickou muziku si moc nepotrpím, ale tohle mě nadchlo. Nevím, prostě to bylo takové zvláštní a tím velmi poutavé. Jen prostě ten zvukař…. to zas kazil. Bylo to zbytečně přeřvané. No a když jsem teda psala, že to je čistě subjektivní, tak si to raději
pusťte. Ty asi u nás zas tak často neuslyšíte. A hlavně... konečně jsem slyšela aviděla Jakuba Doležala. Saxofonista. Uáááááá...
...a jak jen tohle zakončit? Třeba sms, kterou jsem poslala hned cestou domů Jáje: "Mazec. kulturist, metrosexuál a prasečí hlava na jednom podiu k tomu ten krásnej čecháček na ságo. Uaaa."
Takža asi tak :-)
A neřikejte to, já vim, co si někteří myslíte, ale tak to není! I když...
