Ano, brali se, vážně. A snad to tak bude i nadále. To máte tak… na Ještědu jsem se učila chodit, za kopcem lyžovat a kolovat. Jak jsem rostla, tak jsem tam začala jezdit na první mejdany a koncerty a tak to šlo po různých dalších zážitcích dál a dál až jsem se tam jedno krásně slunečné ráno vydala na svatbu. Na nádraží mě vyzvedlo auto s povědomými ksichty (pardon, to mi opravdu jen vyklouzlo, jsem o členech divadelního souboru skutečně nechtěla říci nic hanlivého). Mezi jinými tu byl taky Skřítek Modráček a Kapr MK.
Že mají v Osečné kouzelné louky a lesy, kde se nádherně relaxuje, to už víme asi tak od dob, kdy Libercem teče Vltava. Že je tam ale takový pěkný kopeček se svatou trojicí, to víme nově. Ještě že jsem podpatky nechala doma, v ťapinách se rosou brouzdalo líp. Něž dorazil svatební průvod, tak jsme se pokochali výhledem, sbírali houby, kukuřici… Bylo krásně. Jemné paprsky slunce prosakovaly větvemi a v jejich záři cestičkou nahoru stoupala nevěsta s tatínkem. Moc jí to slušelo. Nahoře už na ni čekali svatebčané, svědci a hlavně ženich. Tomu to taky moc slušelo. Všem to moc slušelo. Trochu mě znervozňoval ženichův bratr, který na sobě neměl nic od Bastarda, což je opravdu netipické. Kolem pobíhala spousta dětí. Kluci bojovali větvemi jak meči a i ty nejmenší slečny byly vyparáděny jak princezny.
Dopadlo to dobře, oba řekli ano. A tak se z Boženy a Karla stali manželé. Pořád vám to přijde neuvěřitelné? Mně trochu ano. Nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového budu účastnit. Byl to krásný obřad. Následovalo focení. Narvat se všichni na jednu fotku byl nadlidský úkol. Ale snad se povedlo. Focení svatby opravdu není sranda. A že tam bylo dost přicmrndávačů. Hrozně jsem se na to těšila, že si něco takového vyzkouším fotit a než jsem se rozkoukala, bylo po obřadu. Ale fotilo se dál. Pak se rodina vydala na hostinu. O té pak celý večer kolovaly různé zvěsti. Tak například polévka byla prý naprosto trapná. Ale ta svíčková, ta prý byla… no byla. Ovšem největší nadšení panovalo kolem panáků různých značek, vůní, barvy a příchuti. Když budete mít tak hodinku čas, tak si o tom nechte vyprávět od svědků. Tedy očitých svědků.
Jen co z Liďáků vyhnali psi, kteří tam celé odpoledne soutěžili o to, který je nejkrásnější v kraji, vypukl posvatební mejdan. Zahájila jsem ho tím, že jsem si našla nového taxikáře. A jak rychle se ten drb šířil, neuvěřitelný. A pak se tančilo, povídalo, pilo, jedlo, pilo, jedlo, pijo, jedlo… ono totiž bylo prasátko. A gulášek. A kuře a chlebíčky a nevím co všechno ještě. A taky se házela kytice. Zvláštní, jak by mě někteří hnali do vdávání. A to bych řekla, že spolu ani nebyli domluvení, že mě budou takhle provokovat. Kdyby tušili, to by koukali.
Vlastně nejsem moc svatbový typ. Vlastně vůbec. Ale Boženě s Karlem to moc slušelo. Tančili do časných ranních hodin a řádně to slavili. Já si tak po různu s někým povídala, plánovala, vysvětlovala, nacpala se a kolem jedné ranní jsem vlastně nakonec celkem spokojená úlehala doma do postele s pocitem, že svatby vlastně nejsou zas tak špatné, ale někdy je to pozvání jen trochu špatně načasované. Ale hudba a svatební koláčky vždycky spraví náladu.
Závěrem nezbývá než dodat, že všechny osoby a skutečnosti zde uvedené jsou reálné a všechno se na mou duši na psí uši stalo! A to, co jsem tu nenapsala se taky stalo, abyste věděli. Fakt. Já tam byla a všechno to zažila. Tak se přiznejte, koho to inspirovalo a praští do toho příště?? :-)