Osobní stránky nejmenšího z největších folkových fanoušků

Večer, který se prostě už od začátku nedařil. Bylo nějak pršlavo. Teda alespoň chodníky byly mokré. Řekla jsem si, že se svezu na Palmovku a pak tramvají. První chyba. Tramvaje se na Floře zasekly a že dál nejedou. No co, tak to dojdu pěšky, vždyť je to kousek a je to z kopce. Zrada byla, že jsem si chtěla projít další lekci francouzštiny, což za pochodu nejde. Fatálním omylem bylo podcenění oblečení. Ono prostě nejde dohromady, abych šla tzv. za dámu, ale pak mě nečekaně vyhodila tramvaj z tepla do zimy. Mezitím psala První, že nedorazí. Jak jsem tak šla Slezskou, tak jsem vzpomínala na doby, kdy mě potulní muzikanti obírali o ponožky, v Římské zas na doby kdy... no zas na jiné no. V Balbínově už se to míchalo pěkně dohromady. A v Balbínce se to rozhovorem o Vltavě, pracovitosti a tovaryšství nad další lekcí francouzštiny slilo definitivně do totální deprese, kterou jsem zaháněla čajem, který jsem ke vší té smůle přesladila. No aspoň něco bylo sladké. Náladu nezvedla ani přeražená Příšera. Té mi bylo fakt líto. No a  jelikož jsem byla na Nohabandu, tak ani ty písně... no prostě když se nedaří. Ale aspoň nebyla má nejoblíbenější, ta už by mě ten večer asi fakt rozplakala. I tak jsem měla na mále. No ale hráli pěkně, to zas jako ne že ne. Jen jsou ty písně prostě ze života a spoustu věcí chápu až teď časem. Takže jsme se s Příšerou vzájemně doprovodily na metro a hurá domů do peřin, všechno to zaspat, zapomenout, vytěsnit a těšit se na něco nového. A ono jo. Z těch peřin jsem v podstatě vylezla až za tři týdny. Ale o tom zas třeba jindy. Prostě když se nedaří, tak se nedaří.