Pražská sláva na Vyšehradě
Třetinka mě ten večer vzala na Vyšehraní už podruhé. Nejdřív jsem bylo na Severočeském večeru, ale zakončení s Pražskou slávou jsem si taky nechtělo nechat ujít. Bylo vyprodáno a všude spousta lidí. A taky pěkně dlouhá fronta. Kolem bylo docela dost známých tváří, ale my tvořili skupinku s Třetinčinými rodiči a Péťou Pú. Videopřenos sice nic moc, ale audio celkem ušlo. To víte, ten zvukař. O tom už určitě taky byla řeč. A to si každá kapela přivezla vlastního zvukaře. Asi to byl ten pult.
Nejdřív vystoupilo pár dětí z dětského domova, tuším z Počernic. Nejdřív holky něco zpívaly, což nedopadlo moc dobře. Ale snažily se, jen asi zapracovala tréma a vybraná píseň. Lunetic. Kde jsou ty doby. Já je teda nepamatuju, ale něco mi říká, že Třetinka jo a mooooc dobře. Aspoň podle dobře schovaných CD a sešitů s výstřižkami, které jsem jedno našlo ve skříni. Zajímavé věci tam má. Ale zpátky na Vyšehrad. Kluci, kteří předvedli beatbox byli o poznání lepší, stejně tak tanečník breakdance. Pak už přišla na řadu hudba.
Na Bluessesion jsem se moc těšilo. Byli dobří, ale nějak to nemělo pořádnou šťávu. Chyběla energie, kterou z koncertů znám. Nebo se možná dozadu jen nějak tloukl zvuk. Taky mi přišlo, že dechová sekce byla nějak málo početná. Což mi připomíná…víte, kdo jsou to Ottlíci? No přemýšlejte, je to jednoduché. Co ten Pú jen nevymyslí.
Vystoupení Vladimíra Mišíka bylo už zvukově lepší. Třetinka si dokonce pochvalovala, že už má i celkem naposloucháno. Ivan Hlas se svým triem nás moc nebavili. Nové písně nás za uši nechytly a ty staré hity jako Aranka už jsou zas moc ohrané. Ale je fakt, že Norbi Kovács je Pan kytarista. A zlatým hřebem večera byl Radim Hladík a Blue effect. Legendární kapela, která začínala již v roce 1968. Za celá ta léta prošla kapelou řada známých jmen, které bych tam nečekalo – Luboš Pospíšil, David Koller, Vladimír Mišík, Lešek Semelka. Od roku 2004 hraje BE v omlazené sestavě – tedy Honza Křížek, Wojttech a Václav Zima. A živý koncert je neuvěřitelným zážitkem. Na Prahu padla tma, podium rozzářily barevné reflektory a kapela spustila svůj blok. Byl to pro nás jedinečný zážitek. Známé písně zpívalo celé hlediště, z muzikantů šla úžasná energie a radost z hraní. Česká kytarová jednička válí, že nestíhám sledovat prsty na hmatníku. Prostě paráda, z celého večera jsem si ten konec užilo nejvíc.
Tak nevim nevim, ale nezdá se, že by Třetinka byla jen folkařkou. Ale to triko si stejně namaluje, však ji moc dobře znám.
Když jsem pak scházelo kolem nasvětlených hradeb Vyšehradu dolů na tramvaj, tak mi bylo krásně. Ten výhled. Moc tu tak ještě chvíli mlčky posedět na hradbách a držet se s někým za tykadlo. Miluju letní večery. A osvětlenou Prahu.
Ještě že už začíná léto a budou festivaly. Druhé Karrlátko.