Jsme uvězněni v tělech jak hudba v decibelech
Tenhle článek by mohl mít hned několik názvů.
Tak třeba :
Jelena pane – divadlo FX Šaldy – ale žádný Shakespear!
Už tu mají jen jeden Ještěd.
Bacily v Liberci.
...a určitě by se našly ještě další. Ale zvolila jsem citát z písně skupiny Kryštof, i když s Neckářem tak úplně nesouvisí, ale ten večer jsem měla pocit, že ty decibely jsou uvězněný v mým těle.
Už jsem myslela, že nepojedu, ale přece si to nemůžu nechat ujít a táta se taky těší. Tak jedem. Z domova vyrážíme raději už dopoledne. Taktický manévr úniku před rodinou návštěvou? Možná. Venku je krásně. Jarro přeskočilo hned v léto. Zatím co prvních 50 km jsme měli v plánu jet do Bedřichova, v druhé půlce jsme začali uvažovat o změně. A pak bylo jasno. Je tu, vidim ho, je jasno, tak bude vidět. Že vám to není jasné? :-) Tak jinak. Je jasno a krásný výhled, vidim ho – vidím Ještěd. Takže malá změna plánu. Zaparkovat na Výpřeži a jde se. Sakra, proč je to tak vysoko, jsem se chtěla do Liberce přestěhovat, ne tu umřít. Tak pauza, musíme se pokochat výhledem. A za chvíli znovu. A znovu a znovu....prostě, když si to srdce nepřeje, tak tam prostě nelezte! Ale zvládli jsme to. Dolů už to nějak půjde. Nahoře byl ještě sníh. Krásný pohled do krajiny. Tak jsme dali sváču a nadopovali se na cestu dolů. To už šlo líp. A co teď? Jak vybrat jednu místní hospodu na oběd, když jich znám tolik? Tak zpět k původnímu plánu. Béďov (to se tak v LB asi říká, jako Bedřichov) Obídek v Esu. Zvláštní. Už jsem tu byla v zimě, v létě...ale takhle polorozpuštěný sníh vypadá smutně. Hlavně mi bylo líto té rolby stojící na trávě.
Ještě je čas, půjdem se projít do města a třeba někoho potkáme, vždycky tu někoho známého potkám. No jistě! Jako bych to neříkala. U Ještědu Michal s Ádou.
M: „Čau, co ty tu?“
K: „Na Neckáře.“
M: „My teď jedem z Prahy a v sedm přijede z Prahy Marek“
K: „hm...“........
Mimochodem, Ještěd už tam brzo nebude....jak se tu bude randit????!
Před divadlem se začal scházet fanklub. To teda doufám, že mi takhle na okolí nepůsobíme. Zjistili jsme, že divadlo je pěkně vysoké. Aspoň teda na ten 3. balkon se to zdálo jak na Ještěd. Ale dobrý výhled. Bohužel se to nedalo říct o zvuku prvních dvou písní. Vždyť mají v LB tolik dobrých zvukařů! Pak se to usadilo. Vašek zpíval, tančil...už to není to, co za mlada, ale ty písničky jsou pořád pěkný a já ho stejně pořád vidím jako prince ze Šíleně smutné princezny, kterou hrozně zbožňuju. Bacily už jsou zasloužilí rockoví senioři, ale hrají pořád dobře. Ota vypadá jak šedivý Bubák a prsty mu po kytaře kloužou snad ještě větší rychlostí. Na pár písní přišla i Marta Kubišová. Užívala jsem si to. O to víc, že každé praštění paličkou mi projelo myokardem. Moc pěkné to bylo.
Tak se ještě projít osvětleným městem a můžeme vyrazit. Jen pozor na jeleny!