Jaro v zahradě. Vlastně Jarret v Zahradě
Začíná se šířit panika. Lidi se nás ptají na lístky. Začínáme je proto sledovat. Vypadá to, že bude natřískáno. Kapacita sálu je 150 míst a zbývá posledních 57 ... 43 ... 31 ... 25 ... 12 ... tyjo a my všem říkali, že lístků bude dost, že si je nekupujeme. Nu co, některé Třetiny nelhaly, dík Příšero. Nakonec se vešli všichni. Ještě aby ne, když někteří kvůli koncertu umlátili dítě a někteří dokonce dvě. Ono do předprodeje nebylo dáno všech 150 lístků a tak nás počty v on-line rezervaci trochu mátly.
Scházíme se postupně a uvelebujeme se na polštářích v předsálí. Někdo popíji čajík, někdo vínko, někdo si dává vafle se šlehačkou, někdo se se mnou seznamuje a většina se na můj úkor baví (říkali cosi o splašeným plyši a spoustě dalších plyšových záležitostí, které jsem raději hned zapomněl), ale mě to nevadí. Ne, opravdu mi to nevadí. Vážně mi to nevadí. Já už se moc a moc těším na první letošní koncert liberecké špičky folkrocku.
A protože už bylo 20 hodin, začíná nás pořadatel pomalu nahánět do sálu. Tentokrát to jistíme z různých pozic, já tradičně od odposlechu, třetí s kamarádkou Petrou a tetou Džex z druhé řady, první s druhou hlídají pozice nedaleko Tómy a ostatní kamarádi tak po různu, jak si posedali. A už to jede, jedna pecka střídá druhou, občas dojde i na klidnější kousky, staré i nové písničky a nejrůznější historky a najednou... přestávka.
Někteří odvážní stojí frontu, jiní čekají, až opadne. Někteří si povídají a plánují Jarretům čtvrteční hosty do Éčka jako záskok za nemocného Xindla, jiní si užívají ticho v sále a přemýšlí o pyžamech. Já stále hlídám své oblíbené místo u odposlechu a snažím se rozptýlit obavy, že mě to odfoukne. Ccc, jsem přece zvyklý a zkušený! Ale... coto... je to jako sen... a na večeři přijde.... chrr chrr chrr. Ne, nebojte, neusnul jsem, jen mě to trochu srazilo na kolena. Ne, kdepak, žádný houby, co najdeš je v lese, to ty bicí s basou. Většinu druhé části koncertu jsem si užil v leže na bříšku. Byl to prostě nářez, i když slibovali, že to bude tak nějak normálně. Nebo že by se mi to jen zdálo po tak dlouhém absťáku? Vždyť jsme Jarret letos ještě neviděli!
A to už je konec. Říkal jsem si, jak budeme brzo doma, že to tak v půl desáté skončí a hle, ono je už půl jedenácté! Někteří prchají, já jedu domů se třetí a protože to máme kousek, ještě chvíli posedíme. Ale pak už prchá i druhá a tak se také rozloučíme a mizíme na metro. Tam se přivítáme s dvěma třetinama kapely a jedním doprovodem, abychom se v zápětí zase rozloučili, protože každý jedeme na jinou stranu Prahy. Ano, opravdu Prahy, Chodov není žádný zapadákov! :-)