Jak se pilo na Kačkáň
Budík mi zazvonil už po 5 hodině, což bylo i na mě dost brzo. V 7.30 jsem totiž musela být ve škole a přijít poslední den školy – možná poslední v životě – pozdě, by bylo trochu trapné. Škola byla plná slavnostně oblečených spolužáků a profesorů, protože nás po třech letech svědomitého (ha ha ha) studia čekala absolutoria. A v čem to spočívalo? Jednak na mě čekala zkouška z profilových předmětů – tedy teorie a historie reklamy v češtině i v angličtině, zkouška z dějin umění a obhajoba absolventské práce. Té jediné jsem se nebála, protože jsem již týden měla doma dobrý posudek od oponenta a úžasný posudek od pana profesora, vedoucího mé práce. Celé dopoledne jsem podporovala spolužáky, kteří byli v první skupině a hrozně mě to nervovalo, protože říkali jména a termíny, které jsem měla pocit, že jsem nikdy neslyšela. Tak jsem se raději zavřela do ateliéru a užívala si klidu, než přijdu na řadu. Odpoledne se seběhlo rychle. Na potítko, popovídat o baroku a základním rozdělení reklamy. Nebyla jsem si úplně jistá, ale neměla jsem pocit, že by to měl být totální průšvih. To angličtina byla horší. Otázka zněla – Česká reklama. A když jsem nervózní, tak motám slova a koktám. S prezentací diplomky v angličtině to taky nebyla žádná sláva. Ze třídy jsem odcházela s dost tísnivým pocitem. Ale zároveň s ulehčením, že už je to v podstatě za mnou. Zbývala jen obhajoba. V ateliéru jsem byla na domácí půdě a už zcela v klidu. Došlo i na žerty a atmosféra byla celkově uvolněnější. A teď už jen počkat na výsledky. Ta čtvrt hodina trvala snad věčnost. čtyři studenti proti zástupu všech profesorů a vyhlášení výsledků. Připadala jsem si jak proti četě ozbrojených vojáků.
Od chvíle, kdy řekli mé jméno a známky s poznámkou prospěla a dokonce s vyznamenáním, jsem asi chvíli svět kolem sebe nevnímala. Vím, že mi všichni postupně gratulovali a chválili fotky, i ti, od kterých bych to vůbec nečekala.... spadl mi kámen ze srdce. Doslova. (modří vědí proč) Chvíli jsme seděli mlčky na chodbě a nic neříkali. Pak jsme začali žhavit mobilní telefony a rozesílat to na všechny strany. Srandovní bylo, že jak jsem zapla telefon, měla jsem hned vzkaz od budoucího zaměstnavatele. Takže téměř ve stejné hodině jako jsem získala titul jsem získala i práci.
No a co teď? Přeci slavit ne? Takže hurá do města. Jen co jsem vylezla z metra, začalo pršet. Šla jsem deštěm a bylo mi hrozně fajn. Pomalu mi to začalo docházet. Pocit jak po matuře. To jsem si do uší dala sluchátka a na plný pecky si pustila Jarret. Tentokrát to ale bylo trochu jinak. Šla jsem rovnou na jejich koncert.
Ten den byl pro mě moc důležitý, byla jsem šťastná a jsem hrozně ráda, že jsem ten večer trávila s lidmi, které mám moc ráda. Povídalo se, poslouchalo, žertovalo....prostě pohoda a měla jsem takový pocit, že jsem úplně volná a aspoň ten večer prostě nic nemusím a nemusím ani na nic myslet. Úžasná úleva po těch náročných týdnech. Vypovídala jsem se ze svých zážitků a užila si večer s těmi, se kterými jsem sice téměř pořád, ale tenhle večer jsem s nimi byla obzvlášť ráda. Děkuju. Za všechno. Moc.
No a abych se tu nevykecávala a zmínila i koncert.... ten byl samozřejmě úžasný. Stísněný, ale báječný. Vlasta oficiálně odchází z kapely. Je to hrozná škoda, protože jeho hluboký hlas mi tam hrozně chybí. Ty druhé, resp. první klávesy... ale prostě tak vůbec Vlasta. Nebudu psát, že ho Vítek vystřídal, protože to je nesmysl. Určité podobnosti by tu sice byly, ale spíše vizuálního rázu. Vítek je skvělý kytarista, dobrý zpěvák, srandista a do kapely rozhodně zapadá. Jen si na to budu muset chvíli zvykat, že se změnil ten jeden hlas. Taky je hodně vysoký, což dokazuje celkem rozsáhlý průzkum.
A čas letěl, diváci se postupně rozutíkali na metro. Já se nechala odvézt. Málem až na třicátejosmej. Tak děkuju, že jste tam byli, že jste to za mě pořádně zapili a že jste mi prostě udělali tu nejhezčí tečku za tím důležitým a těžkým dnem.
Velkou pusu všem zúčastněným ....
...vaše Dis.Třetinka (aneb děsně inteligentní samice- autor J.Š.)