Jak nás celý víkend mučili
A je to za námi. Z Prahy jsme vyrazili ve dvou posádkách, které byly díky rozhodnutí první Třetiny, že také pojede, obě tříčlenné. Posádka číslo 1 vyrazila vlakem a posádka číslo dvě autem. Já byl v posádce číslo jedna a jedna proto, že jsem tam byl já! A také proto, že jsme vyrazili první a v Ově byli první a vlastně nakonec i v Praze byli první. Vybrali jsme si totiž krásné nezpožděné a prázdné vlaky a nemohli si to vynachválit. Myslím, že příště jedem vlakem zase. Tohle ještě mučení nebylo, to teprve přišlo.
Jen co jsme vystoupili z vlaku a přivítali se s Pavlem, začali se všichni bavit o jídle. Ještě jsme cestou vyzvedli Gabču a pořád mluvili o jídle. Nakonec se z jídla stalo zakázané téma, protože osádka č. 1 byla hladová a Gabča přejedená po nějakém večírku. Jen co jsme dojeli k Pavlovi, mučení hlady bylo během čekání na druhou posádku zažehnáno. A pak následoval tradiční program - povídání, pojídání, popíjení a zpívání. Večerka byla stanovena na 3 hodiny ráno.
Sobota. Výlet do Ostravy. Tentokrát jsme se na ty Miniuni skutečně podívali a to nejen přes plot. Obdivovali jsme nejrůznější stavby včetně sedmi divů světa. Nejvíc se mi líbil Artemidin chrám se sochou Budhy. Co se tak divíte, vždyť faknlubáci o tom takhle mluvili. A nebo že by to nebyl budha a oni si jen dělali legraci? Je pravda, že se smáli téměř neustále... Taky jsme si udělali malý výlet do Paříže! I když jak tak nad tím uvažuju, při naší společné návštěvě této metropole loni v září jsme se s tou Eiffelovkou nakonec vlastně ani nevyfotili, ba co víc, my u ní ani nebyli! Tak příště.
Po Miniuni jsme šli na čarodejnice a strašidla. Těšil jsem se, jak se budu bát, ale zas tak strašidelné to nebylo. To víte, už jsem toho zažil tolik, že mě nějaká strašidla nerozházejí a to se klidně můžou jmenovat Nohavica nebo hloupej Honza. Tohle mučení jim moc nevyšlo. Zato to další... Po přesunu na hrad na oblastní kolo Porty jsme se procházeli po hradě, někteří začínali mít hlad a tak si dávali klobásky, k tomu nám hrála muzika (ne, to také ještě nešlo o mučení), na chvíli se k nám připojila Ivana a byla pohodička. Ale pak to přišlo. Někdo objevil vchod do sklepa a tam ryby, čarodejnice, ale hlavně výstava pomůcek katů a obrazů mučených lidí a v samém závěru normální opravdická mučírna! Zrovna tam někoho natahovali na skřipec, tak jsem raději honem rychle utekl, abych se zachránil. Nojo, ale to jsem ještě netušil, že u východu z hradu se tomu stejně nevyhnu. Ale proč mučili jenom Třetiny a mne? Co jsme jim udělali?
Následovala loď. Všichni si lebedili, jak jim chutná a pak všichni hrozně funěli a říkali cosi o mučení jídlem. No co, po pátečním mučení hladem docela pokrok. Jen téma jídlo bylo v autě opět zakázané. Někteří si s obědovečeří poradili v pohodě, někteří jen tak tak, někteří si pro jistotu dopřáli jen poloviční porci a někteří dokonce i moučník. I když někteří si jednu palačinku dali raději na třetiny. Nebo na Třetiny? :-) Plánované grilování se naštěstí nekonalo. To by ze mě byl asi sirotek. Večer jsme tentokrát zahájili nad fotkama. Nejprve nad jejich vzájemnou výměnou a protože Ďéďa našel na své flashce spoustu starých fotek, následovalo několikahodinové promítání akcí, které jsem nezažil. A nejen já. Tato věta se stala hitem večera. Vždycky, když Paroš oznámil "Tam jsem nebyl", mohli jste se klidně vstadit, že se na další fotce objeví. Tak nevím, jestli to byly tak dokonalé fotomontáže a nebo nějaký paralelní vesmír... Tahle záhada zůstala neobjasněna.
Když nás konečně po několika hodinách přestali mučit fotkama, začalo se hrát. O mučení falešným zpěvem se tu rozepisovat nebudu, na to jsem už celkem zvyklý. Časem se každý tak nějak postupně vytrácel do pokojíčků a snažil se v rámci možností dospat.
Když si v neděli před polednem hovíme u snídaně, najednou Pavel prohlásí, že je u nich ve vesnici pouť. Tyjo, to bylo, jako když vystřelí. Všichni se najednou zvedli a během pěti minut opustili barák. Jde se na kolotoče! A opravdu. Většina z nás byla na kolotoči po nějakých 15-20 letech, já poprvé v životě. Většině z nás bylo po řetízkáči, labutích a hlavně houpací lodi docela špatně, naštěstí nás to rychle přešlo. Nechápu, že se zase všichni takhle mučili a ještě za to platili! Tak ještě vykoupit perníková srdce vyrobená v Liberci, v Praze a ještě někdě, už ani nevím kde, přivítat Pavlova malinkého synovečka, rozloučit se, rozdělit na posádku č. 1 jedoucí vlakem a posádku č. 2 jedoucí autem a těšit se zase za půl roku. Snad nás tentokrát nebudou tolik mučit :-)