Do prdele vychytanej koncert
Sraz u Mekáče, objednávky předem, déšť a hnusně. Cesta utekla rychle, protože jsme druhé vyprávěli o zážitcích z Velikonoc. Ona nám zas vyprávěla o svých adrenalinových zážitcích s krycím názvem 155. Takže ač jsme se ze začátku trochu opozdili, vše jsme stihli. Ani jsme netušili, že když si cestou klademe otázku, jaké auto má asi XX, že je opravdu jen kousek před námi. Tedy kousek...asi tak 15 minut. Nebylo zas tak plno. Byla ulička. Ale na záchodech fronta až ven, protože ve velkém sále byl Donutil. Rychlé uvítání hned mezi dveřmi. Zas všechny ty usměvavé tváře, novopečený tatínek Tóma (který nám jen tak mimochodem pořád dluží Štěpánovy fotky!) a jen málo povědomých tváří. Pražská sekce zabrala zadní řady. „Nemůžu sedět, jinak usnu“. Takže si dovedete představit, jak to vypadalo.
Pak konečně začal Xindl s kapelou. Hrozně jsme se těšili. A ejhle. Někdy se to nevyplácí. Asi nějaké skvrny na slunci, nervozita nebo pozdní příjezd způsobily totální rozhození kapely. Basák mimo, žádná saxofonistická onanie, zvorané texty a totální nesehranost. Prostě nuda a šeď. Zdlouhavé vyhrávky a předehry. Slyšet je dnes prvně, tak už na ně asi ani nejdu. Shodli jsme se s Třetinami, že teď nebudeme mít chuť jít na XX s kapelou,ale spíš na sólo hraní.
Přestávka, fronta na wc, vzduch, fronta na baru, mikrospánek, povídání, úsměvy a zmatení. A pak zas Oni. Celkem dlouho jsme je neslyšeli, tedy na nás. Pecka. Oproti trochu zkomírající první půlce nářez. Druhá litovala, že nedodržela slib a nezabavila ty paličky. Ale tak zas aspoň už ví, co to znamená mít rytmus v srdci a jak prochází hudba žaludkem. Však si vezme prášek a bude to ok. Rytmická sekce se totiž opravdu činila. Pecky prokládané vtipy o bubenících, historkami o jeptiškách a Donu Quijotovi a tajemstvích, upgrade choreografie a jiné skopičiny. Prostě jako obvykle. A zas konec. A pak přišlo něco, co druhá cestou do Lb předpovídala... že si z ní nátělník bude dělat srandu kvůli Neckářovi. Ale ona to vzala s hlavou vztyčenou a představila si nátělníka skákajícího po pódiu a zpívajícího: „jsem doktor dam di dam...“
Únava byla ale silnější než my. Nezvykle jsme, ač byl pátek, jeli dom. Rozloučit se a odjezd. Tedy ještě zaplatit. A směr Praha. Už nepršelo. Měli jsme kaštany a Semtex. A byli jsme asi relativně spokojení, i když unavení.
Málem bych zapomněl na ten titulek....to máte tak, existují různé komplimenty. Ale jen ty nej vám utkví v hlavě. Je pravda, že o fotce jsem ještě takové vyjádření neslyšel, ale autorku to každopádně moc pobavilo a určitě ho bude používat. To víte, ty bubeníci. Fotka už visí na čestném místě v pokojíčku.
Na závěr si neodpustí já dva muzikantské vtipy, které jsem o pár dní později našel:
:: Kolik zvukařů je potřeba k vyměnění žárovky?
Jeden, dva, tři, jeden, dva, tři...
:: Kapela na podiu a co si myslí jednotliví členové:
- zpěvačka - mám nové šaty, jsem dobrá, dobrej kšeft
- kytarista - no nic moc, ale za chvíli je sólo, tak jim ukážu
- klávesista - trochu nuda, ale ty rozložený sedmičky to bylo maso
- bubeník – spal jsem s tou blondýnou tamhle u stolu nebo ne sakra?
- basák - C- F-C- F a nebo je to obráceně F-C-F-C...