Dlouhá cesta a přesto na půli cesty
Odpoledne odstartovalo tím, že mi bylo řečeno, že ženy by měly jen rodit, kojit, rodit, kojit, rodit... S čímž zásadně nesouhlasím. Mezitím ještě musíme stihnout prát, žehlit a vařit. Podrobněji ten rozhovor líčit raději nebudu. Alespoň ne tady, teď a veřejně. Oni modří vědi, o koho šlo a kdo ne, tak se může zeptat. Tak si tak jdu na metro a tenhle „můj“ úděl mi vrtá hlavou, když mě zastaví dva slušně vypadající mladíci, evidentně cizinci. Tak si říkám, budou chtít poradit cestu. A ono ne. Oni na mě prý, co je mým životním cílem a mou vírou. Sakra, to se dneska všichni domluvili nebo co? Nicméně nemám problém si s nimi povídat. Ať už chci nebo ne, teď je na tyhle úvahy celkem dobrá doba. Ale po chvíli pospíchám, protože už mám být jinde. Že prý jsou tu na delší dobu, vizionáři z Ameriky a mají sídlo někde na Vyšehradě, že si můžeme vyměnit kontakt. Tak dobře, ale fakt už musím jít. Cupky dupky na metro... pár stanic a zas vystoupit. „Dobrý den slečno, neměla byste chvíli...“ Chlapec z Amnesty international. A že je ten a ten a dělá to a to a že hledají přispěvatele....uctyhodné, ale i kdybych sebevíc chtěla teď na to nemám. Nicméně si vyměňujeme kontakt. Ano, zas.
Konečně chvíle oddychu. Je vedro. Půjdu vůbec? Nebo půjdu do kongresáku? Pár telefonů a je rozhodnuto, jedu na Pankrác. Cestou od metra mě zastaví slušně vypadající pán. Už ne mladík. A ne cizinec, ale našinec. Představil se a začal mi vyprávět, jak se jmenuje, kde bydlí a že před třemi dny oslavil 50 a ještě se nedostal domů, protože usnul ve vlaku a nemá na bus. A co já neudělám? Jistě, dám mu na lístek. Taková jsem prostě já. Teď už se mi snad „nemůže nic stát“. Jsem v parku. Najdu stín a ještě mám chvíli přelouskat kus knížky. Rok kohouta. Ale o tom třeba jindy. Ale mám chuť na malinovku, tak se přesunu. Pozdravím Bubáka, který odpoví: „No kde jste jako byly včera??“ Hrál v Balbínce amy máme áčko. Zas.
A pak už jen příjemné povídání, úsměvy, zmatené telefony (on mě snad nezná? není možná!), provokace přes sms (já ti dám tchán!), koordinace s Žižkovem, malinovka, tanečníci (taky žádní mladíci), velká (ale jako fakt veliká) fanynka, zase úsměvy....a k tomu všemu Jakub. Polštář, kráva č.1 i 2, Matylda, Motýlí hra. Čím dál častěji mám na Nohabandích koncertech potřebu jen tak zavřít oči a vstřebávat to. Motýli pak tančí valčík pod víčky, někdy mrazí, někdy vyvolává úsměv. Známé tváře, nečekaná setkání, trochu zmatek, ale letní pohoda. Naprostá. Prostě zvláštní den. Který asi nemohl dopadnout jinak. Žádná velká moudra, Žádná velká rozhodnutí. Vlastně nic z toho. Jen hodně zvláštní, krásný pocit. Proto tu muziku tak miluju, pokaždé mi vyzní trošku jinak.
Tak nám přineslo léto horkou noc.... nemusím volat o pomoc. Všechno dobře dopadlo. To mám za to, že jsem prý miloučká. Dík, to jsem fakt potřebovala vědět. Nebo nepotřebovala?