A byla svatba velikáááá
Tyjotyjotyjotyjooooooo... jedu vlakem. Po dlouuuuuuuuuhé době, protože od té doby co mám nepočítaně svých aut (tedy Třetiny mají naše auta), si skoro pořád vozím krovky v autě. Ve Vršocicích druhá mává z okénka a najednou se objevuje první. Plné kupé ženských. Neskutečné. Přetopeno. Neskutečně.
Pardubice. Chtěli jsme se dozvědět zač je v Pardubicích perník, ale bohužel. Prodejna měla zavřeno. Stejně jako bufet po cestě. Takže první občerstvení až u Tesca. Větší část se vydala nakupovat rýži a menší část obdivovala obsluhu u stánku. Schválně jestli byste dokázali uhodnout kdo se do které skupiny zařadil. :-)
Vedro. Na to že bylo 7. a k tomu února. Neskutečné. Však Třetiny a spol chodili po městě jen v mikinách.
Radnice. Jsou tu? Nejsou tu? Úvahy na velmi závažná témata ... svatebčani tam byli. Uvnitř. Kamarádi muzikanti ne. Na skromný dotaz kde se flákají přišla stručná odpověď ... problémy s autem. Přece nebudeme stát venku. Takže hurá dovnitř na čumendu. Zdenička byla celá v bílém a celá zářící a celá usměvavá a už ve dveřích mě vítala slovy: „Hele, Karrel.“ Jen tatínek se asi nestačil divit. Takže .. utvořit důstojný špalír a .... tramtamtamdá ... tramtamtamdáá... dááádádááádááádáááádadáááááá....
Víťovo ANO vyvolalo výbuch smíchu skoro u všech přítomných. On je to prostě komik a stačí, když řekne jen jedno jednoslabičné slovo.
A teď rychle ven ... podělit se o kilo rýže a čekat ... a čekat ... a čekat ... autobus byl netrpělivý a vyjel předčasně. Myslím, že jeho couvání bylo jedním z vrcholů dnešního dne. A.... už jsou tady. Sprška rýže, která podle informací zapadala opravdu všude. A.... už je tady. Autobus. Autobus vkusně vyzdobený nápisem V + Z = VL, autobus plný skautů v opravdu velmi zajímavém oblečení a s velmi zajímavou výbavou. Pokus o únos ženicha. Svatební dary i nedary. Fotečka pouhá na památku s rodinou, bez rodiny, s rukou na zadku i bez ruky na zadku.
Kam teď? Že by oběd? Ale před obědem ještě proběhla veřejná generálka kvarteta o dvou členech a 6 strunách. Ono tedy před generálkou bylo těch strun víc, ale ... těžký je život umělce. Myslím, že obyvatelé Pardubic pohybující se u Grandu kolem druhé až třetí hodiny se nestačili divit.
A potom jííííííííídlo. Spousta jídla. A spousta zmatků, které ale číšník řešil s úsměvem. Horké maliny, o které se někteří (že Příšerko?) nechtěli dělit, ale nakonec podlehli.
Procházka po Pardubicích směr Dubina. Kulturní dům. Lístky. Známé tváře. Lupťák a jeho úžasně vonící a vypadající jídlo. Pití, pití, pití. Muzika, muzika, muzika. Šíleně funící klimatizace. Daleká návštěva až z Ostravy. Pavučina. Povídání. Hluboké nedorozumění. Horko. Zima. Berušky. Praděda s doprovodem, což zabolelo a potom zase přebolelo. Šántré. Veselo až milo. Rolničky. Dorazivší ženich a nevěsta. Guláš v chlebu, který se nedal sníst. Stránící. Vinné střiky a pivo. Epydemye. Fotografové všude kam se podíváš. A ... Marien. A k tomu spousta gratulantů .. dárků .. písniček .. pohody. A potom to začalo. První letošní festivalový jam. A moc hezký to bylo. Jen únava si vybrala svoji daň, takže Třetiny a spol postupně odpadali do spacáků. A některé podlehly vidině vlastní postele a vyrazily na dalekou cestu směr Praha.
A ráno? Ráno přišlo ... vidělo ... a raději se rozplynulo.