Voda všude kolem
To bylo tak. Jindřiška přišla s nápadem na netradiční sraz, vymyslela termín, místo, domluvila lodě a všichni jsme se mohli začít těšit. Jenomže... 2 dny před odjezdem najednou lodě nebyly, protože půjčovně se rozbilo auto. Jindřiška je ale šikovná a zajistila lodě jinde. Ale co s tím počasím? To ještě neumíme. A tak jsme se pořádně naimpregnovali a vyrazili na tábořiště.
Já jsem jela s Džejn Bobíkem a snažila se seč to šlo dojít k autu za sucha. Nestyděla jsem se a vzala si deštník. Tím pádem se mi podařilo být suchá i během našeho asi hodinového pobytu na tábořišti, kterému předcházel společný příjezd nás a Jindřišky s Evženem. Po chvíli dorazilo i velké modré s Mistrem a Růžou, Petra s Barrym už byli na místě. Zvládli jsme ve chvíli, kdy zrovna téměř nepršelo postavit stan, dát si panáka mistrovy jabkovice, posedět ve velkém modrém, přivítat se s Pavlem, Gabčou a Lucy, kteří nám přišli oznámit, že kousek dál je jakási ubytovna s chatičkama a protože rozumní rodiče zrušili dětem pobyt, tak mají dokonce 18 volných postelí. To nejde nevyužít, ještě že byla Gabča nastydlá a chtěla spát pod střechou a tak pátrala a vypátrala. Sice už všichni požili, ale po jednom panáku snad těch 800 metrů zvládneme. Inu podařilo se. Nejen popojet, ale i zaparkovat auta na oploceném pozemku, ubytovat se, zabydlet se a navigovat další fanklubáky, že jsme změnili působiště. Po chvíli postávání a povídání venku jsme se zabydleli dole ve společenské místnosti, kde jsme měli k dispozici i kuchyňku a tak se naše sny o svařáku staly skutečností. A pak už se hrálo a zpívalo a rozdávaly potřebné propriety od fanklubích kartiček po placatky a plánoval brzký odchod do spacáků. Ten se nakonec podařil mezi půl druhou - druhou, kdy kuřáci odešli ven, ostatní se začali tak nějak zvedat a oni se k nim po návratu postupně přidávali.
Ale hlavně jsme řešili, co zítra. Optimistické hlášky typu už se to trhá byly spíš jen vroucím přáním, než konstatováním reality. Ale co, Jindřiška zavelela v 9,45 odchod na vlak a že se cestou rozhodneme. A tak se také stalo. Všichni jsme si sbalili potřebné věci, vydali se na vlak ověšeni igelitkama a nestačili se divit, co je tam lidí. A to jsme se těšili, jak v tomhle počasí bude řeka naše. Nechali jsme všechny nastoupit to lokálky a počkali si na parní vláček. Ten po chvíli přijel a nějakou shodou okolností u nás zastavil jídelní vůz. To jsme ovšem zjistili až ve chvíli, kdy jsme do něj nastoupili. Byla v něm dokonce i funkční kamna a tak nám po opuštění vlaku v Týnci začalo být docela zima. Ale po menších zmatcích kde že to čekají naše lodě jsme se zahřáli při jejich zabydlování, skládání věcí do barelu (opravdu to chtělo logistiku, neb volným sypáním se nám to tam prostě nevešlo), spouštěním lodí na vodu a prvních kolotočích, to než si zvykneme na kormidlo. A už jsme jely.
Déšť se někam ztratil, nejspíš tam, kde už pár dní bylo i sluníčko. Ale co, mraky jsou taky krásný. Hlavně že je voda a že nám to jede. Zatím celkem v suchu. Obrat nastal až po prvním jezu, který jsme přenášely. Za ním byly peřejky a voda cákala a cákala. Jelo se ale pěkně. Různě jsme se potkávali, soulodili, povídali, fotili, pojídali, komunikovali s Gabčou na břehu, stavili se na česnečce, langoších, guláši, klobásce a pivku a jeli dál. Někteří se párkrát cvakli, některým uplavalo pádlo... Nojono, školácká chyba. Já přece vím, že pádlo nesmím nikdy pustit, ale když my jsme nabíraly a nabíraly a pořád se z toho šutru, na který jsme najely bokem, nemohly dostat, tak jsem se rozhodla vystoupit z lodi a zabránit tak jejímu potopení nebo úplnému naplnění a ... doufala, že to pádlo někdo dole chytí. Nestalo se, ale naštěstí se zaklínilo o pár desítek metrů po proudu a tak jsem ho vylovila a mohly jsme pokračovat dál. S lodí plnou Sázavy to šlo o něco hůř, ale časem se nám podařilo dostihnout jednu naši posádku a půjčit si od nich alespoň houbu.
Po poslední šlajsně jsme vytvořili šestilodní souloď a šutr nešutr, spluli jsme až do Pikovic. Je pravda, že zrovna ve chvíli, kdy Dita šašila s mobilem a na lodi měla otevřený barel si nikdo toho velkého kamene snad ani nevšiml, dokud její loď nehodil na bok a málem nepřevrátil, ale naštěstí ji okolní soulodníci podrželi. A protože začínalo pršet, zaparkovali jsme za mostem a šli se schovat pod něj. Říkali jsme, že počkáme až přestane a pak začneme řešit, kam s loďma. Jenomže mezitím přiběhl Petr, že lodě skládáme o pár desítek metrů níž, že tam na nás čekají ještě tak 5 minut. A tak jsme museli mokré lodi spustit zpátky na vodu, nasednout a dojet dolů k tábořišti. Tam je zase vytáhnout, vysušit alespoň co v rámci možností šlo, vyprázdnit barely, sundat vyhřáté vesty a ... tím skončila naše vodní výprava. Říkali jsme si, že tohle bude jednou legendární sraz na rozdíl od těch všech Orlíků a KomOrlíků, které časem splynou v jedno. A začali jsme vymýšlet, že si to někdy zopakujeme, ale jen za předpokladu stejného počasí, jaké panovalo dnes. Teď už nám bylo jedno, že leje, za pár set metrů nás čeká teplá sprcha, suché oblečení, teplý čaj s rumem, který Radí, Učí a Motivuje. Ale jen pokud je na něm ta správná etiketa :-)
A co bylo dál? Inu klasika. Sedělo se. Jedlo se. Pilo se. Hrálo se. Vyprávělo se. Na chvíli se k nám přidali naši víkendoví spolubydlící, u kterých jsme si předtím ugrilovali špekáčky. Oheň opravdu nebylo možné rozdělat.
Jo a víte co vyprávěla Jin? Že si to tak pluli s Honzou na lodi kolem jednoho raftu s kytarou a najedou se ozvala povědomá melodie... kolem hlavy mám... Inu celebrity se nezapřou. Ani na vodě :-))
A co bylo dál? Já nevím, když jsem se v neděli probudila, všichni byli pryč... A tak jsme se s Džejn nasnídaly, dojely na tábořiště sbalit téměř suchý stan a vyrazily do Prahy.
zapsala Třetí
PS: Pavle, mácháš si bundu!
Náhledy fotografií ze složky Pikovice s fanklubem
Komentáře
Přehled komentářů
Je vymáchaná usušená a složeno, jen triko už je asi někde ve Vltavě.
Bunda
(Pavel N, 23. 6. 2009 13:28)