Pan Naušnice
Venku bylo pěkně mrazivo a strašlivě tma. Ale správná folkařka má u sebe vždycky sirky, kdyby bylo nejhůř. Už v autobuse jsme potkali první známou tvář. Matfyzáka. Potkali, no......pamatuješ filmožrouta, co jsme s ním byli v kině? Přijel za mnou až z Roudnice. Tyjotyjotyjo! Netušil, že to bude až takovej underground. Sněhová kalamita ohrožovala účast některých muzikantů, což by mě tentokrát opravdu moooc mrzelo. Ale jinak bylo celkem plno. Na dveřích cedule Soukromá akce.
Ruda zahájil večer rozdáním jarního Hlavce a předal mikrofon Jakubovi, který spustil svou vánočně-pašijovou píseň. Prvním větším uskupením byla kapela Postižená oblast, u níž zaujalo maximálně tak to, že je z Mělníka a že měla krásně znějící klarinet. Tak jsem se aspoň mohla jít přivítat se severskou výpravou, která mezitím dorazila. A zahřát se čajem, neb tam byla pěkná kosa. Jeee, to už bude hrát Jakub? Super......tak teď uslyšíš tu nejlepší kapelu. Co dodat, prostě Jakub. Už musíš na bus? Škoda.
Doprovod kolem tmavého lesoparku, aby se snad sám nebál. Ne, bylo to trochu jinak. Někdy je těžký řikat pravdu. Hlavně když víte, že to může toho druhého bolet, protože třeba čeká něco jiného. Já se ale fakt nesnažím nikoho trápit, natož aby mě to bavilo. Odstřižení tý chvíle zapálením si cigarety mi přišlo víc než dostačující ospravedlnění mého počínání. Zpátky kolem tmavého lesoparku. Přemýšlení, vstřebání..... vzpamatování se během cesty zpět. Však tam hraje Jakub, to bude ok. Ale.... to by při vstupu do sálu nesměl hrát „nemůžu si z těla vyrvat kus masa, kus svýho života“ a Motýlí hru.... to pak nemám v očích slzy jen kvůli kouři.
Ještě že se pak objeví někdo, kdo vás svým úsměvem a pozorností podrží. Máte hned lepší náladu, protože jsem si za tenhle den několikrát uvědomila, že mám kolem sebe báječné lidi, které mám moc ráda a hodně si jich vážim. Jenže většina z nich byla tou dobou na cestě na Slovensko.
Ale zpátky k muzice. Jakub nás ještě pozval na 23. května na oslavu patnáctin Nohabandu. Tak že bysme konečně vyrazili společně? Drobná přestavba pódia a Ruda uvedl další kapelu. „A teď bych chtěl kapelu Zabeat.“ Přečtěte si to nahlas. Není divu, že to vyvolalo úsměv na rtech plnému sálu. Ruda dnes opravdu perlil. Takový povědomý kytarista tam byl.....jmenoval se .... Vojta. A bezvadnej bubeník. Kolouch největší. Bylo mu 15 a hrál naprosto úžasně. Nejprvne pokřtili nové cd. Byla jsem zvědavá, co to bude. Hlavně na texty. Ale první píseň byla v podstatě instrumentálka, tak jsme to ukecaly ještě na jednu. Bohužel jsem je nedoposlouchala celý, neb jsem využila luxusního stříbrného odvozu domů. Ano, opět jiné auto. Rozloučit se, pochlubit se novým módním doplňkem, za který jsem si vysloužila pochvalu „to je teprv faninka co?“ a hurá domů, neb dvě třetiny z nás jdou zítra do práce. Sakra. Nebude se mi chtít. Nemůžu spát.
Tak v květnu, třeba budou i ty báječné řízky.