Pacovské možnosti a rozmary
První možnost - kdy a jak pojedem. Je toho na výběr docela dost. Nakonec před polednem busem s přestupem v Táboře. Na místě kolem 14. hodiny. Je nám vedro. Zmrzlina. Batohy k infostánku. Procházka městem. Ahooooj holky! Předstírání, že tu nejsou nevyšlo. Poznaly je. A to se maskovaly slunečníma brýlema.
Ale už se blíží začátek, tak honem na zámek. Že ještě nepouští? Tak tedy chvíli počkáme, až se Jarret nazvučí. Konečně se můžem pozdravit tváří v tvář. Ale.. je to blbý, oni budou hrát první, Vlasta je na dálnici. Jakej Vlasta, Redl nebo Třešňák? Zatím nevidíme ani jednoho... Tahle možnost nakonec nevyšla, začátek byl posunut a program poběží podle plánu. Vlastové konečně dorazili oba. Redl se chystá a za chvíli začíná hrát. Vypráví, jak si myslel, že přijíždí o půl hodiny dřív a najednou se dozvěděl, že přijíždí o půl hodiny později. To se naší logistice ještě nestalo, aby se sekla o hodinu. Ale co, je pohoda a takovejhle skluz nám nevadí.
Redl nás baví a i přes zmatek se začátkem je v pohodě. Předvádí dokonce i sólo na bicí, i když podle všeho stojí u kláves. Následuje Jarret. Fakt nás baví. Hlavně když se při zvukovce různě a střídavě hlásí. Nejdýl se hlásí Tomáš. Asi proto, že za těma bicíma není moc vidět. Ale konečně je vše hotovo a tak hurá na to! A na co? Stihli jsme se nadechnout, nedivit, telefonovat, zuřit, zbožňovat, nezelenat, načasovat se, probudit se, špatně spát, rozpalovat a ještě mnohem víc. Dalším účinkujícím byla KOA. Proč my na ně vlastně nikdy nechodíme? Fakt jim to šlape a taky nás moc baví! Přichází první poryv větru. Padá paraván. Naštěstí na nikoho. Ale to už hraje Traband a začíná být tma. Alespoň nevidíme na mraky, co se honí a tak se můžem bavit. Nejen muzikou, ale už i světelnou šou. Ta nová písnička je fakt povedená. A to už je vše přátelé. Už nás vyhazují, tak co teď?
Rozloučit s Lenkou, vnést zmatek do našich hlavinek ohledně vstupenek na 4.9. a hurááá na pizzu. Byla fakt dobrá. A levná, ale pšt! A to už jsme zpátky u zámku a pozorujeme, jak se v dálce blýská a nějak se nám nechce jít stavět stan. Protože v tom parku, kde se stanuje, jsme odpoledne svačili a pořád na nás něco padalo ze stromů. Tu šiška, tu větev... Ale tady už je zima a tak jdem do závětří. Stoupnout si za plot, dovnitř nás už nepustí. Ne, zmrzlinu opravdu nechceme. Tak a co teď? Mraky se pořád honí. V dálce se pořád blýská. A už i prší. Prší a prší a leje. Honem pryč zpodokapu, nebo budem mít všechno morký. Pod stromem je líp. Co krizový scénář? A kolik máme možností? Šest. Ale jen jedna z nich je ta nej. Škoda že ji nevidíme. A když, tak nám zmizí do ztracena! Jak se jí to jen mohlo podařit... Chvíli neprší. Co teď? Jdem stanovat? Tak ještě na sebe s nátělníkem zamávat přes kaluž a honem do parku, než zase začne lejt.
Našli jsme super místo, rovné a bezpečné. Nic na nás ze stromů nespadlo, a to ani déšť, jak jsme ráno zjistili. Sbaleno máme, a co dál? Jak a kudy domů? Kolik máme možností? Docela dost? Ee, moc ne. Stačí zjistit, kde že je tu vlakové nádraží. Do prava 2km. A kam teď? Tak třeba tudy a teď tudy a teď... jé, nádražní ulice, to bude ono!
Konečně na místě. Jede nám to až za dvě hodiny. Bavíme se. Jednak zpožděným vlakem v opačném směru, jednak kamínkama (já třetí věřím, že to dřevo trefila!) a nakonec řízkama. A taky trochu deštěm a spoustou interních plánů a historek. Ale tohle už je náš vlak! Hurá do Tábora, do bufáče na hambáče a ... tyjo, jestli je tohle náš autobus, tak snad raději pojedu vlakem! Pěkně to pan řidič krosil. Naštěstí v tom měl praxi a domů nás dovezl v bezpečí. Jen nechápu, proč v červenci musí v autobuse tak strašně topit...