Osobní stránky nejmenšího z největších folkových fanoušků

Už ani nevím, kdy jsem datum 8. 11. Lucerna slyšela prvně. Ale hned jsem si ho zapsala. Cop je moje srdeční záležitost. Zamilovala jsem si je někdy ve 14, když mě naši vzali prvně na Folkovou růži. Dlouhovlasý pěkný chlap s kérkou, který na celé nádvoří klidně zakřičí Iriš, p…l si vyliž, mě tenkrát fakt dostal. Už je to pár let a na první poslech mě upoutají jiný věci, Copáky mám ráda pořád. Bluegrass ani tolik neposlouchám, ale na ně vždycky ráda zajdu a na festivalech jsou bomba. Jen mě mrzelo, že ten samý termín se konal Folkový špíz. To je vždycky fajn akce, spousta kamarádů, do rána se zpívá… ale tu Lucernu jsem si nemohla nechat ujít. A předem varuji, že tenhle článek bude asi krapet delší… 

Konečně se mi podařilo na nějaký koncert projít přes kasu ne na vstupenku, ale takříkajíc „na ksicht“. Na pokladně známý a ještě jsem to měla na akreditaci. Lucerna byla zatím úplně prázdná. Jen uprostřed dolaďoval techniku Honza Friedl. Po chvíli jsem se potkala s Kytkou a Džex, které se jaly zahřívat něčí židličky. Nakonec ale na ty místa nikdo nedorazil, tak mohly sedět celou dobu. Obhlídla jsem terén a zjistila, že fotit se bude pěkně. Kolem pódia je dost místa. Jak se blížila 19. hodina, tak se začal sál pomalu zaplňovat.  Pak se setmělo. Sálem se ozval velký potlesk a na scénu přišla kapela, trochu nevěřícně koukající na zaplněnou Lucernu.

Jak jsem pobíhala s foťákem, tak jsem si nestačila psát poznámky. Takže už ani nevím, kterou písní začali, ale každopádně toho během večera zahráli spoustu. Prvním hostem byl bývalý člen kapely – banjista Vláďa Ptáček. Aspoň doufám, že jsem to teď na webu našla správně. Prvním z hostů mimo kapelu byl Jarda Samson Lenk. S hosty to bylo tak, že každý zahrál jednu svou píseň a pak společně s kapelou nějakou Copáckou. Samson zahrál Už to nenapravím. Když to zpíval takhle sám, tak to bylo opravdu jedinečné. Krásně zaimprovizoval ženský hlas. Pak se k němu přidal Vopi, Jerry a Zdeněk a společně zapěli Mamá, když kluk tvůj ti říká, že musí být cowboy… nakonec se přidal i Míša. Tohle spojení se mi moc líbilo, tak jsem se těšila, co Copáckého zazpívají další hosté. Jasno jsem měla jen u jednoho.

Jen mě mrzí, že z boku pódia, což bylo vlastně jakoby za repráky, nebylo pořádně slyšet. Písničky byly rozumět krásně, ale z mluveného slova mezi písničkami jsem skoro nic neměla. Což mě mrzí, protože mám ten humor hodně ráda. Ale aspoň tu historku o tom, jak Jerry přišel k té pochroumané ruce, jsem slyšela. Jel si tak na kole a srazila ho srnka. Nebo to bylo naopak? Každopádně už někdy od září nemůže hrát na housle. Byl bez nich na scéně trochu nesvůj. Výborně za něj zaskočil Pepa Malina, který vystřihl i zvláštní sóla.

Druhým hostem byl Robert Křesťan. Sám, jen s kytarou zahrál Ještě není tma z Dylanovek. Má nejoblíbenější. Takhle samotného a na kytaru jsem ho ještě hrát neviděla. Má to své kouzlo. Příklad toho, jaká je to muzikantská persona, že se ani na tak velkém pódiu neztrácí. Výborný. Hromadně pak zahráli Bílým koním. Nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším. Je taková pomalá a divně táhlá. Stejně jako Klíč ke vzpomínkám. Ale Křesťanův hlas jí dal zvláštní šmrnc. Když jsem tam pak postávala vedle scény a Křesťan stál vedle mě, tak jsem jednak myslela na Džex, že se vůbec nedivím, že ho má tak ráda. Ale hlavně jsem měla pocit, že stojím vedle někoho opravdu vyjímečného.

Karrel tam se mnou nebyl, byl na špízu. Ale za to tam byl jiný maskot. Plyšové mimino. Bllemby ho fotil a ptal se na tebe, Karrle. Tak ho vyfotil aspoň s Karrlátkem. Třeba nám tu fotku pošle. Pak jsem zjistila, že bylo těch kluků, co stojí vedle mě. Další hosté byli hned dva. Karel Holas a Franta Černý. Když se Franta objevil na 25. narozeninách Copu, kde křtil CD Vztahem zapni, tak mě to překvapilo. Nevěděla jsem, že se znají a že má na tom CD i dvě písničky a že jsou s Míšou kamarádi. Teď už jsem to věděla a těšila jsem se na společnou písničku, protože jsem tušila, že to bude právě Frantova Ve dvou to jde líp. Z Čechomořích písní vybrali Slunéčko. Tedy doufám, trochu se mi to plete se zvukovkou, kde si toho vyzkoušeli víc. Ale je to vlastně jedno. Ve dvou to jde líp dostála svému názvu, když Pepa Malina s Karlem Holasem vystřihli super hru na housle. Znělo to úplně neskutečně. Když někdo umí, tak prostě umí.

Posledním hostem měl být Wabi Daněk, ale onemocněl a nepřijel. Vzniklo tak trochu okno v programu. Zaplnilo se vylosováním tomboly. Hlavní výhrou byla krásná kytara s nápisem Cop 30let v Lucerně a podpisy celé kapely. Já mám sice nálepku Volte Cop! na kytaře už několik let, ale ty podpisy mi tam chybí.  K vzteku muselo být, že slečna, kterou Vopi vylosoval z toho úžasného hlasovacího zařízení, co až moc nápadně připomínalo odpadkový koš, byla banjistka a ne kytaristka. A to už se blížil pomalu konec. Zatím nejúžasnější koncert Copu, který jsem zažila byl závěr mojí první Zahrady. Začínali kvůli skluzu až kolem jedný ráno. Už byly jen lidi v kotli. Ale ten byl plný. Všichni pak sborově zpívali Pár minut. A s tou irskou flétnou?? Bomba! Až z toho šel mráz po zádech. V Lucerně se mi to stalo znova. Kolik tam tak mohlo být lidí? A snad všichni zpívali. A to samé Tennessee Waltz. Chtělo se mi děsně tančit. A to to ani neumím. A to už byl opravdu konec. Za tak krásné vystoupení celých těch 30 let si tu dlooouhou děkovačku (a ve stoje) opravdu zasloužili. Vypadalo to, že i oni si koncert moc užívají. Musí být fajn hrát pro tolik lidí a cítit, že to stojí za to. Na úplný závěr ještě všichni společně zahráli a zazpívali Jít cestou. Vlastně nevím, proč mám Cop tak ráda. Na koncertech je vždycky fajn atmosféra, spousta legrace a pohody, nenucenosti. A tak to bylo i v Lucerně. Kluci „od nás z práce“, jak říká Míša, jsou výborní instrumentalisté a fajn partička.

Celý večer se natáčel. CD by mělo vyjít společně s „reedicí“ Cop Lucerna live. Tak jsem na něj moc zvědavá. Ale jsem moc ráda, že jsem to zažila na vlastní kůži. Takových koncertů se zažije jen pár. A to je všechno. Já vás varovala, že to bude delší. Brzo snad i naházim fotky do svého rajčetího alba.