Koncertem proti nervozitě
28. 8. 2008
Cestou jsem potkala jednoho vulgárního mladíka s kytarou a v obchodě svou angličtinářku. Takže jsem začala mít výčitky, že bych se raději měla otočit a jet se domů učit, když ráno dělám tu zkoušku. Ale po poradě s mými nejlepšími rádci jsem tak neudělala. Měla jsem ještě čas, tak jsem se učila docela dlouho v parku. Pak tam ale začal být provoz. Nejdřív projelo červené auto, pak bílé… a začalo být chladno, tak jsem se rozhodla přemístit do kavárny. Mezitím jsem stihla vyřídit jeden neuvěřitelně dlouhý telefon, takže vehementní mávání jsem nezaregistrovala. Sorry. A pak? Pak jsem potkala kapelu, povídalo se a tak. O přemnožených veverkách, o Edisonových hruškách, nebohých netopýrech, které hubí větrné elektrárny (a stejně bych řekla, že je to jak s těma kachnama), o úzkoprsé blondýně a oranžové diskuzi s pseudoproblémy…. Bylo toho hodně. Stihli jsme dočíst letní číslo Fc, vydávané městkou částí…jen už nevím kterou. Na tomhle místě bych se měla omluvit Cimburovi. Byla jsem naštvaná, že jsi do té diskuze dal odkaz na mou úvahu, když jsem v ní psala, že ji přímo na Ft dát nechci. Ale asi jsem teď ráda. Dostali se k tomu lidi, který by to tady jinak nenašli. Asi jsem se jen bála, že se to někomu nebude líbit. Musím si za svým názorem víc stát.
A málem bych zapomněla…Karrle, hned jak jsem se tam objevila, tak se po tobě Bubák sháněl! Mám tě pozdravovat. Ještě pár návrhů typu: „dáš si malinovku?“ a už se začalo schylovat ke koncertu. „A už se neuč.“ Trochu předběhnu…tu zkoušku jsem udělala a nakonec to fakt vypadalo jak ten večer zmiňovaná zkouška z filosofie. Ale byla jsem srab a šla jsem hned s první várkou. Takže za 3.
Pak už jen muzika a pohodička. Krovky, vrána, kráva, Matylda…a hlavně…. vážka. Broží! Tak mi to přes ty prázdniny chybělo. Sice mi ten zvuk nepřišel zrovna nejlepší, chvílemi dost trčela basa a něco chrčelo, ale to bylo jedno. Už se těším do Balbínky na tu správnou atmosféru. A slibovaný guláš. V publiku nebyl nikdo, koho bych znala, tedy až na ZrziJane a šíleného fotografa. Přes bar jsem na muzikanty skoro neviděla, ale stejně jsem si to moc užila. To jsem potřebovala, se takhle odreagovat.
Končilo se s policejní hodinou. Venku bylo hezky jasné nebe. Ještě zkoordinovat taxík pro dnešní večer, zhodnotit Mikův nábytek z Ikey – podle krabic a vůně rozhodně pěkný – a můžeme začít hledat cestu na Čerňák. Další lekce z hodin hudby. Tentokrát Peter Gabriel. Bomba.
„Vůbec nevim, kam jedem, ale to je jedno. Máme dost času a super hudbu. Škoda jen, že nedá tancovat.“
„Nejedem náhodou v protisměru?“
„Jo, ale z toho se nějak vymotáme.“
Ještě že to neví mamka! Ta by mi dala. A trefili jsme to. Ale ještě musíme chvíli počkat. Že by dojel tímhle metrem? Už se chystá noční hlídka do tunelu, tak by si měl pospíšit.
„Vidíš ho?“
„Támhle jde nějakej típek se ságem. To bude on.“ Takhle se maskovat čepicí.
„Ahoj, kde se tu bereš?“
„No já tu bydlim…“
…………. Takže přivítat, rozloučit a hurá k domovu. Když přidám do kroku, tak budu doma ještě dnes a ne až v den zkoušky.
Kdo by to tak asi mohl psát, když se tu mluví o škole? No jistě. Já - Třetinka
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář