Do lesů. A k Veverkám. A do lesů
To máte tak. V Mohelnici jsme začali domlouvat Ostravské Veverky. Moraváci navrhli Pražákům, ať si vyberou termín, dva a v jednom z nich se pojede do Ostravy. Všichni jsme se domluvili na 18. říjnu a začali se těšit. Všichni až ... až na jednoho. Ten vytáhl z kapsy diář a začal v něm listovat týden za týdnem.... Nakonec se termínem na Ostravu několikrát šíbovalo, až se ustálil na 22. listopadu. Třetiny si proto vymyslely, že by se v tomto původním ostravském termínu mohly konat Veverky v Praze a tak to navrhly fanklubu. A protože se dlouho nic nedělo, nikdo se neozýval, tak rozeslaly mail na spoustu muzikantských kamarádů a kamarádek. Nakonec z nich dorazili pouze dva, KuKlokan a Šao, ale i tak to stálo za to. Ve společnosti Dity, Madly, Příšery, Lenky, Péti Pú a dalších dvou kamarádek jsme společně poseděli hooodně dlouho. Už ani nevím, ale myslím, že mohlo být kolem půl dvanácté, když jsme opouštěli naše oblíbené Veverky.
A to jsme se rozdělili na dvě části. Jedna, ta početnější, směřovala dál do Rikatáda a druhá na jedno speciální taxi na cestu domů do Písnice a na Jižňák. Hádejte, kam jsem šel já... Ano, správně, svezl jsem se také taxíkem a tak jsem krátce po půlnoci mohl sladce usnout a doufat, že dřív, než nad ránem ozvou se slepice, tak z mého plyšového kožíšku a z vlasů třetí vyvětrá kouř z hospůdky, kde jsme o noty odřeli hlasy a mnohokrát odešli do lesů a do lesů a do lesů. Kerry si s sebou vzal kytaru, někdo zase spacák, a baterku, a hřebíček a skořici a honnerku, tys nebyla se mnou a tak jsi vůbec nebyla vzorná. Možná proto, že ne každý z nás je v životě připravený na dvojhlas a raději létá se záclonou. Předtím jsme si dali ještě jedno kafe a někdo tam tvrdil, že se jmenuje Luka. Chvíli jsme poseděli na schodech do nebe, popíjeli a začali hrát a pak jsme proklínali co se jen dalo. Navštivil nás anděl a společně s ním jsme přemýšleli, jestli Pánbů je chlap. Malá Gréta na nás počkala zápraží a pak jsme šli společně zbourat vězení za něj, Kilowatta. Byla tam spousta žen, jen ti létaví, lezoucí a stateční muži chyběli. Možná odjeli někam metrem a bylo to hodně drahý. Chvíli jsme na sebe nechali působit v tento podzimní večer léto, i když se zdálo, že za okny sněží a potěšili zklamanou Marnojedku, to když přišli Julie a Romeo!
Naštěstí nám pan Veverka dal vizitku s novým telefonem a tak se nemusíme bát, že je tahle žižkovská pátá cenová zrušené a nemusímě měnit to, co máme rádi. Kdo ví, kdy se tu ale zase sejdeme, protože v listopadu máme namířeno do Ostravy a v prosinci? Uvidíme, třeba ještě nějakou mikulášsko-vánoční slezinu zvládneme!!!