Ztraceni v Ondřejově
Byli jsme v Ondřejově. Jeli jsme třema autama. Jedno už bylo na místě a shánělo ostatní. Naše nové zelené vyjelo s dostatečným předstihem, abychom si užili podzimní krajiny a 600 let Svojetic a na místo dorazili o půl hodiny dřív a jako druzí v pořadí. Kuřačky se šly otužovat a my ostatní čekali na Džejn, Zuzku a Vláďu. Nakonec jsme se postupně všem třem dovolali a zjistili, jak na tom jsou. Vláďa v teple svého pracoviště, Zuzka doma nachcípaná a Džejn nás doháněla Té devítkou. Rozhodli jsme se počkat také v teple a mezitím řešili záhadu hvězd na fotce – měli tam stupnici od -1 (největší hvězda) do +8 (nejmenší). Vzhledem k tomu, že 8 byla docela malinká tečka a menší by už asi udělat nešla, usoudili jsme, že 9 je to černé, co je všude kolem. Tím pádem tam byla nejvíckrát :-)
Konečně dorazila Džejn a protože byla ztracená, volala, kudy za náma. A protože jí Třetina nebyla schopná donavigovat, šel jí Vláďa naproti. Doufali jsme, že se potkají a nebudou se hledat po lese, ale dopadlo to dobře. Exkurze mohla začít. Byla zajímavá. Viděli jsme fotky hvězdné oblohy, viděli jsme přístroje, kterými se fotky pořizovaly a pořizují. Ztratili jsme Marii. Po třech oběhnutích nepochozí střechy se našla. Hurá. Vyrazili jsme na další obhlídku ale.. kde je Jaroš? Na záchodě? No tak počkáme a pak už jdeme k nejstarší části hvězdárny. Kocháme se účtárnou, dvěmi malými kopulemi, do jedné se jdeme podívat – nejdřív na takové malé muzeum a pak na zrcadlový kolotoč. Oni tomu sice říkali dalekohled, ale viděli v něm jen sebe v zrcadle. No a já se k tomu všemu ještě povozil, to bylo príma! Pak některým Vláďa trochu zamotal hlavu, když začal otáčet střechou, ale naštěstí prostor byl natolik malý, že se všichni hravě zorientovali a tentokrát se nikdo neztratil. To až o něco později. Prošli jsme kolem jídelny a knihovny krásnou podzimní krajinou, která zdržela některé fotomily. Kde je zase Jaroš? Neměli bychom na něj počkat? Jejda, on přichází z druhé strany. Ale teď zase nemáme Marii…. Sláva, už jsme všichni. K dalekohledu s dvoumetrovým zrcadlem ale raději pojedeme autem. Přece jen na cestě trvající 10 minut by to mohlo dopadnout všelijak.
Kocháme se obrovským dalekohledem a udivuje nás, že se skrz něj vlastně nikdy nekouká, že světlo vede kamsi do sklepa. Proč jsme tam vlastně nebyli? Jako v tom sklepě? Při opuštění budovy nám na rozloučenou zazpíval alarm a my razíme do pizzerie. Sice jsme tam o víc než 2 hodiny dřív, ale když ona je taková zima a na nebi není vidět nic, jen mraky…
V neděli mě třetí vzala do kina na Medvídka. Ještě že šla se mnou, jinak bych se v celém sále sám samotinkej bál. Třetina sice měla lístek do sálu 8. řady 9 a na sedadlo 10, ale aby se tam necítila tak moc ztracená, sedla si na sedadlo 9 a na desítce jsem seděl já. Fakt jsem nevěřil, ale ona opravdu dokázala zařídit, že nás během filmu vůbec nic a vůbec nikdo ničím nerušil. Dokonce ani dveře po skončení promítání málem neotevřeli. Chvíli jsem se bál, že jsme se ztratili a že až vylezeme ven, nebude tam nic. Naštěstí se tak nestalo a dokonce i na lístky do kina byla najednou fronta. Že by to bylo tím, že se lidi vydali za kulturou až po obědě a ne jako my přesně v poledne?
Komentáře
Přehled komentářů
Třetinko, každej zvlášť. Nebo ... aspoň si to myslím vzhledem k tomu, že každej přišel z opačného konce lesa...
ztraceni
(Třetinka, 5. 11. 2007 11:19)Hele Karl, a to se Marie ztrácela s Jarošem naráz nebo každý zvlášť? Ostatně Pú má na to ztrácení fakt talent.... a tady opravdu neplatí, že talent má každej .-)
Marie
(Karrel, 5. 11. 2007 11:21)