Andělské Veverky
Celé to začalo v pátek na nádraží. První a druhá Třetina útočily na vlak a vybojovaly za pomoci Petra volné kupé, které se jim podařilo uhájit do našeho příchodu. Ale protože nás bylo jenom 6, seděl s námi ještě další člověk, který z toho snad nebude mít doživotní trauma, jak se Dita obávala. A vůbec Dita, s tou bylo ve vlaku veselo. Pořád mluvila cosi o jídelním voze, ale protože jsme byli v posledním vagóně plného vlaku, jaksi se k tomu stále nemohla odhodlat. Po několika hodinách se vlak trochu uvolnil a tak se s Petrem vydala na něco k jídlu a pití. Vrátili se s tím, že vystupujeme, tak jsme je uklidnili, že až za chvíli, že máme zpoždění. To za chvíli bylo v Přerově. Sice jsem to moc nepochopil, ale všichni vystoupili z vlaku, rozběhli se po nádraží, do podchodu, po schodech nahoru a na prázdný nástupiště. A pak se vrátili do vlaku, ze kterého před chvílí vystoupili a v Hranicích na Moravě si to zopakovali. Jen s tím rozdílem, že tam neběželi tak daleko a vlak neujel, ale čekal. První Třetina z toho byla hodně špatná, zatímco ostatní se báječně bavili. Ještě že Třetí měla s sebou láhev, kterou na místě všichni společně během asi půl minuty vypili. Budiž jim omluvou, že to byla láhev velikosti panáka…
Ve Studénce na nás čekala dvě auta, jedno místní a jedno pražské, aby nás odvezla ke kamarádovi domů. Nojo, ale když se naše místní auto rozjelo, zjistili jsme, že druhé jaksi za náma nejede… Ještě že existují mobily a tak se obě osádky aut bavili vzájemnou komunikací a navigací. Všechno to bylo nádherně naplánované, potkali jsme se na křižovatce kousek od domu, kde jsme měli o víkendu bydlet. Zajímalo by mě, kolikrát to oba řidiči zkoušeli a koordinovali, než to tak přesně vypočítali.
Vyložili jsme věci a šli do hospody, kde na nás čekal zbytek kamarádů, spousta pizz a Julie. Konečně jsem ji taky poznal, vždyť Jarreti a Žamboši ji už viděli! V hospodě se hrálo a zpívalo, také teklo pivo pod stůl a do bot, praskaly skleničky a vůbec byla pohoda. Ta pokračovala i potom u Pavla doma a končila, když svítalo. Hvězdou večera se stala vrána. To když první Třetina chtěla přijít na jednu písničku, kterou zpívá Matěj. Nikdo jsme si s tímto zadáním nevěděli rady, ani zpěvník. Zato jsme přišli na spoustu dalších písniček, jako třeba Vrána v trávě, Každý vráno boty zouval a podobně. A řešení? Písnička Jedenkrát od Zíchy.
V sobotu po postupném probuzení všech jsme různě posedávali, snídali, poslouchali Devítku a Jarret, koukali na internet a hlasovali v Demonstraci, dívali se na videa a fotky z archivu Lucy, obdivovali rozrůstající se sbírky zvířátek a nakonec se zvedli a vydali do velkoměsta. Prošli jsme si téměř liduprázdnou Ostravu, viděli dům sester, tramvaj, divadlo, hrad, miniatury, ale to všechno až po velmi vydatném obědě. Já jsem ochutnal od Pavla a musím říct, že mi moooc chutnalo.
Ale to už se pomalu setmělo a my se rozdělili. Třetiny, já a Julie jsme jeli do ČEZ arény a ostatní šli hrát bowling. V aréně jsme se nejdřív zapojili do davu a čekali, až nás tam pustí. Vevnitř jsme si našli výhodné místečko na kraji cirkusu a to nám umožnilo se hned přivítat s mistrem Rambochem a Honzou Nohou. A já se tak společně s Julii mohl podívat i mezi umělce a celebrity. Báječně jsem si to tam užíval, Třetiny se o mně sice bály, ale neměly vůbec proč. Julie měla taky trochu strach, přece jen byl to její první výlet bez dozoru, ale já jí řekl, že v tak báječné společnost strach mít nemusí a tak si to taky užívala. Ale protože je přece jen ještě malá, vrátila se ke Třetinám o něco dřív, než já. Já zůstal ještě s Markem a ostatníma a fandil jim od jejich stolu. Když to všechno skončilo, ještě jsme pogratulovali Žambochům a protože oni byli odvedeni do televize, my jsme si odvlekli legendy. Nebo spíš zavolali jsme našim kamarádům a nabídli jim odvoz do Stodolní, kde bydleli a oni rádi přijali. Ještě před odchodem na kutě jsme jim mohli v hospodě pogratulovat k andělovi, i když vypadal jinak, než ten Žamboší a nebyl ani tak těžký a studený, ale o to vřelejší. Jo a i Jarret zpívá o vráně. Kapelníkovi to ani nedalo moc práce a vzpomněl si, že várny snědí slunce jako ementál. Kdybych měl klobouk, řekl bych klobouk dolů.
Ale ještě před tím, jen jsme přišli do hospody, kde zbytek posedával a hrál kuželky, dozvěděli jsme se, že se jich část chystá za chvíli vyrazit na Prahu. Tak jsme se s nima rozloučili a my tam ještě chvíli zůstali. Ale protože jsme byli docela unavení, tentokrát jsme odešli mnohem dříve, než předchozí den. V posteli jsme byli v 2,18 a to ještě Pavel vezl Gábinu s Julií k nim domů, zatímco já jsem se s Třetinami procházel po Stodolní. Cestou jsme opět komunikovali s druhým autem mířícím ku Praze. Bylo zrovna někde u Olomouce a docela záviděli, když jsme jim po pár minutách hlásili, že to máme 5 kiláků do postele…
Neděle utekla ani nevím jak. Sice jsem domů dorazil až večer, ale ráno jsme posnídali a najednou byl čas jet na nádraží. Tam jsme poobědvali a najednou byl čas jít do vlaku. Tam jsme nastoupili a najednou jsme šli zase ven. Dali jsme si něco k pití, ale už jsme museli platit a jít zpět do vlaku. Jen ta cesta se trochu vlekla. Já jsem dřímal v tašce u první Třetiny, které se s ostatníma bavili o všem možném a nemožném. A pak už konečně byla Praha. Tak ještě odnést kytary do auta a šťastnou cestu do Liberce! Jo a víte, jak se říká jídelnímu vozu? Žracák. To jsem z toho jelen, protože v Pardubicích jsem se o žracáku dozvěděl něco jiného….
PS: po návratu jsem se dozvěděl, že jsme s Julií slavní. Byli jsme společně v televizi a kdo je v televizi, ten je přeci slavný. Chcete se podívat? Tak si nalaďte předávání andělů a 4 minutu a 35 sekundu vysílání a pečlivě se dívejte. Nemůžete nás přehlédnout...
Teda
(Anežka, 28. 3. 2007 17:01)