Ráno jsme museli brzo vstávat, myslel jsem si, že už pojedeme konečně do Liberce, ale prý ještě ne. Zalezl jsem do batůžku a v klidu dospával. Vzbudil jsem se na druhém konci Prahy a kolem mě se ozývaly divné zvuky. Byla to angličtina. 4 hodiny! Chjo, to teď budu muset chodit do školy pořád? Snad ne, nějak se z toho musím vyvlíknout. No ale pak už jsme pádili na Čerňák, naobědvat se a stopovat Berundu. Byla taková tma, že jsme jí málem nepoznali. V autě byla trochu nuda. Třetiny ani moc neklábosily a stěžovaly si, že jsou unavené, že už to vypadá aspoň na půlnoc a ne na 5 večer. A co nás zachránilo? Mekáč. Jako vždy. Co oni do toho jídla jen dávají? To je probralo. Chvílema jsem se bál, jestli první zvládne řídit. Příčné prahy jí dělaly trošku problém. Druhá se bavila v zadu s Irmou, která furt řvala a pak smrděla. Ještě že už jsme byli skoro tam. Pár objížděk a jsme u Liďáků. Fronta na lístky. A my máme lístky? Ne? A proč? Jdem rovnou. Přivítat jsem se ale zatím nemohl. Prý jsme překvapení. Tak jsem všechno monitoroval z brašny a povídal si s d40. Celkem inteligentní stvoření.
Postupně jsem si dával všechny informace dohromady, poznával známé tváře. Po hlase. Pak už jsem slyšel Traband. Miluju dechno. Už nemají tolik dechů, ale zní to moc dobře. Hráli nové písně. O princezně Laďě, o tichém muži. Měnili kabely, střídali se u nástrojů. Paráda. Jistili jsme to ze zadních řad a moc jsme si to užili. Vlastně chvílemi nevím, o čem zpívají, ale muzika je hrozně energická.
O přestávce to přišlo. Byl jsem vyndán z brašny a konečně se zas viděl s č.1 a č.3. Přestávku jsem trávil v kapsičce u druhé. Pak se najednou setmělo a všechno se se mnou prudce točilo. Byla tma. Slyšel jsem kapelníkův hlas, ale velmi špatně. Jen jsem mohl domýšlet, co říká. Asi jsem rád, že jsem to neslyšel. Pak se zas udělalo světlo. Třetiny vypadaly trochu vyděšeně. Pak jsme se vzali s č.1 a č.3 za packy a třetí nás odnesla za odposlech. Zase se setmělo a kolem nás začali chodit jednotliví členové Jarretu. Někteří si na nás dokonce ukazovali. Někteří se nevěřícně smáli. A pak už se hrálo. Konečně je taky slyším. Ale jak napsat něco, co Karrel ještě nenapsal? Asi je taky miluju! To stačí ne? Moc jsem si to užíval. Vzadu se celkem tančilo. V první řadě se kývala povědomá hlava.
Po koncertě prý bývají velké mejdany. Jenže tentokrát se nějak všichni rozprchli pryč. Po půlnoci nás tam bylo jen pár. A k tomu hromada toustů. Tak jsme se napapkali, poklábosili, naplánovali divadlo, pobavili se historkami a zavolali taxi. Tím jsme dojeli k Evičce, která je na nás moc hodná a vždycky Třetiny ubytuje. Pomalu jsem usínal, nevím jak dlouho si ještě povídaly. Ráno bylo krásně sluníčko, tak jsme vzbudili Irmu a vydali se na malý výletek po městě, na oběd a pak rychlý přesun do Nového Boru, kde byla výstava jednoho šikovného fotografa. Mooooc pěkné fotky z koncertů. No a pak jsme se krásně podzimní krajinou vraceli dom. Mě a druhou vysadili na Čerňáku a zbytek posádky pokračoval ještě na další koncert.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
