Kalíš, kalím, kalíme
Do Kaliště nás Pavel láká už roky. Ale pořád to tak nějak nevycházelo. Prostě osud tomu nepřál. Až letos. Letos to prostě klaplo. V pátek jsem sice odjela bez Třetinky, ale za to v doprovodu Čtvrté.
Což je tedy také veliká vzácnost. Cesta Bobíkem. Tyjo. Po tak dlouhé době. Na D1 byla 30ti kilometrová kolona, takže poučeny jsme vyrazily oklikou. A dobře jsme udělaly. Čtvrtá v Kališti už několikrát byla, takže se nezalekla cesty necesty. Měla jsem pocit, že jedeme někam do pekla a my přitom jely do ráje. Neuvěřitelné údolí s bývalou kovárnou. Idyla. Prostě další kout republiky do seznamu rájů na zemi, kam patří samota u lesa, Polepšovna ducha a Kaliště.
Muzika tak nějak na podiu plynula a já si užívala. Ale bylo mi i smutno. Člověk prostě zjistí, že někdy je už někde jinde.
Bylo to takové lehce nostalgické a smutné. Pamatuju si, že pršelo. Stála jsem schovaná v keři, aby na mě tolik nekapalo. A povídalo se. A hrálo ve stanu. A měli výborné maso se zeleninou. A potom už postel a spánek.
Druhý den ráno sluníčko a Luboš snídající 3 hodiny. A taky Třetinka s tatínkem. A další povídání a muzika a koně a stánek s dřevěnými prstýnky a rozhovor s hokejistou a oslíci a písnička pro Honzíka Žambochů a hroznové víno a vůně klobásek na grilu a lenošení v trávě a červenočerná trička a trousící se muzikanti a vítání a loučení a prostě tak.
Nedělní ráno s čajem na zápraží. Sluníčko mi svítilo do očí a pak najednou déšť, který nepřestal až do Prahy. Jen chvilku nepršelo. To když jsme se na táborové základně byly podívat na latríny.
:-) Pavle díky. Byl to opravdu moc prima víkend.
P.S.
Hej, já mám svůj vlastní bill-board!
A stanovat bez stanu? Hračka!
